Aktuálne

13. október 2013

  • Vytlačiť

 

Svätý Otec zveril Cirkev do ochrany Fatimskej Panny Márie

Pápež František v závere svätej omše 13. októbra 2013 na Námestí sv. Petra vo Vatikáne za účasti členov mariánskych hnutí z celého sveta, ktorou vyvrcholili Mariánske dni organizované v rámci Roka viery, predniesol pred sochou Fatimskej Panny Márie nasledujúcu modlitbu zverenia sa pod ochranu Nebeskej Matky:

Preblahoslavená Panna Mária Fatimská,

s obnovenou vďačnosťou za tvoju materinskú prítomnosť

pripájame svoj hlas k hlasu všetkých generácií,

ktoré ťa volajú blahoslavenou.

Oslavujeme v tebe veľké diela Boha,

ktorý sa vo svojom milosrdenstve neúnavne skláňa

k ľudstvu, sužovanému zlom a zranenému hriechom,

aby ho uzdravil a spasil.

Prijmi s materskou dobrotivosťou

tento zverujúci úkon, ktorý dnes konáme s dôverou

pred týmto tvojím obrazom, ktorý je nám taký drahý.

Sme si istí, že každý z nás je vzácny tvojim očiam

a že ti nie je cudzie nič z toho, čo prebýva v našich srdciach.

Dávame na sebe spočinúť tvojmu blaživému pohľadu

a prijímame potešujúce pohladenie tvojho úsmevu.

Opatruj náš život vo svojom náručí:

žehnaj a posilňuj každú túžbu po dobre,

oživuj a sýť vieru,

dodávaj silu a svetlo nádeji,

vzbudzuj a roznecuj lásku,

veď nás všetkých po ceste svätosti.

Nauč nás svojej prednostnej láske

voči maličkým a chudobným,

voči odstrčeným a trpiacim,

voči hriešnikom a v srdci zblúdeným,

zhromaždi všetkých pod svoju ochranu

a všetkých odovzdaj tvojmu milovanému Synovi,

nášmu Pánovi, Ježišovi.

Amen.

 

Homília Svätého Otca pri vyvrcholení Mariánskych dní

Vatikán 13. októbra. V nedeľu vyvrcholili vo Vatikáne Mariánske dni konané v rámci Roka viery. Po spoločnej modlitbe ruženca za účasti takmer 150-tisíc veriacich Svätý Otec František slávil na Námestí sv. Petra svätú omšu, v ktorej závere osobitným úkonom zveril Cirkev pod ochranu Fatimskej Panny Márie. V homílii pri svätej omši vychádzal z liturgických čítaní 28. nedele Cezročného obdobia. Nasleduje plné znenie homílie:

 

„V žalme sme prednášali: «Spievajte Pánovi pieseň novú, lebo vykonal veci zázračné». (Ž 97,1).

Dnes stojíme pred jedným z Pánových divov: Mária! Tvor jednoduchý a slabý ako my, vyvolená za Matku Boha, Matku svojho Stvoriteľa. Práve pri pohľade na Máriu, vo svetle čítaní, ktoré sme počuli, chcem uvažovať spolu s vami nad troma skutočnosťami. Prvá: Boh nás prekvapuje, druhá: Boh od nás žiada vernosť, tretia: Boh je našou silou.

1. Po prvé: Boh nás prekvapuje. Príbeh Námana, veliteľa vojska kráľa Aramu, je jedinečný: aby sa uzdravil z malomocenstva, obracia sa na Božieho proroka Elizeja, ktorý nevykonáva magické rituály, ani od neho nežiada mimoriadne veci, ale iba to, aby dôveroval Bohu a ponoril sa do vody rieky; nie však niektorej z  veľkých riek Damasku, ale do malej rieky Jordán. Je to žiadosť, ktorá Námana uvádza do zmätku, a tiež do prekvapenia: aký to môže byť Boh, čo žiada niečo také prosté? Chce sa vrátiť späť, no potom vykročí, ponorí sa do Jordánu a hneď ozdravie (porov. 2 Kr 5,1-14). Hľa, Boh nás prekvapuje. Je to práve v chudobe, v slabosti, v prostote, kde sa nám ukazuje a dáva nám svoju lásku, ktorá nás zachraňuje, uzdravuje a dáva nám silu. Žiada iba aby sme sa riadili jeho slovom a dôverovali mu.

Toto je skúsenosť Panny Márie: pri anjelovom zvestovaní neskrýva svoj údiv. Je to úžas z toho, keď vidí, že Boh si na to, aby sa stal človekom, vyvolil práve ju, jednoduchú dievčinu z Nazareta, ktorá nežije v mocných a bohatých palácoch, ktorá nepreukázala mimoriadne výkony, ale je otvorená Bohu, vie mu dôverovať, aj keď nie všetkému rozumie: „Hľa, služobnica Pána, nech sa mi stane podľa tvojho slova“ (Lk 1,38). To je jej odpoveď. Boh nás stále prekvapuje, rúca naše schémy, robí otáznymi naše projekty a hovorí nám: dôveruj mi, nemaj strach, nechaj sa prekvapiť, vyjdi zo seba a nasleduj ma!

Dnes sa všetci sami seba spytujme, či máme strach z toho, čo by od nás Boh mohol žiadať alebo z toho, o čo nás žiada. Nechávam sa Bohom prekvapiť, tak ako to urobila Mária, alebo sa uzatváram do mojich istôt, istôt materiálnych, intelektuálnych, ideologických, do istôt mojich plánov? Dovolím Bohu, aby naozaj vstúpil do môjho života? Ako mu odpovedám?

2. V úryvku od sv. Pavla, ktorý sme si vypočuli, sa apoštol obracia na učeníka Timoteja a vraví mu: pamätaj na Ježiša Krista, ak s ním vytrváme, s ním budeme aj kraľovať (porov. 2 Tim 2,8-13). Toto je druhý bod: pamätať stále na Krista, mať Ježiša Krista v pamäti, a toto znamená vytrvať vo viere. Boh nás prekvapuje svojou láskou, ale žiada vernosť v jeho nasledovaní. My sa môžeme stať „nevernými“, on však nie. On je „ten, ktorý je verný“ a od nás žiada rovnakú vernosť. Spomeňme si, koľkokrát sme sa pre niečo nadchli, pre nejakú iniciatívu, pre nejaké podujatie, ale potom, keď prišli prvé problémy, zutekali sme z boja. A toto sa žiaľ stáva aj v zásadných životných rozhodnutiach, akým je aj manželstvo. Je to náročné vytrvať, byť vernými v urobených rozhodnutiach, v záväzkoch, ktoré sme na seba vzali. Často je človeku ľahké povedať „áno“, ale potom nedokáže toto „áno“ opakovať každý deň. Nedokáže byť verným.

Mária povedala Bohu svoje „áno“, a to „áno“ zatriaslo jej jednoduchým životom v Nazarete, avšak toto „áno“ nebolo v jej živote jediným, naopak, bolo len prvým z mnohých tých „áno“, ktoré vyslovovala vo svojom srdci vo chvíľach radosti, ale aj v tých bolestných, a tieto všetky vyvrcholili v jej „áno“ pod krížom. Dnes sú tu toľké matky; uvažujte, kam až siahala Máriina vernosť voči Bohu: vidieť vlastného syna na kríži. Žena verná, vzpriamená, utrápená vo svojom vnútri, ale verná a silná.

A ja sa pýtam: som kresťanom len „na chvíľu“ alebo som kresťanom vždy? Kultúra provizórnosti, relativizmu, preniká aj do života viery. Boh od nás žiada vernosť, každý deň, v každodenných záležitostiach, a dodáva, že aj keď mu koľkokrát nie sme verní, on je stále verný a vo svojom milosrdenstve sa nikdy neunaví v tom, aby nás svojou pomocnou rukou dvíhal, aby nás povzbudil pokračovať v ceste, navrátiť sa k nemu a zveriť sa mu s našou slabosťou, aby nám daroval svoju silu. A toto je cesta definitívna: ísť vždy s Pánom, aj v našich slabostiach, aj v našich hriechoch. Nikdy nechoďme cestou provizória. Toto nás zabíja. Viera je definitívna vernosť, tak ako tá Máriina.

3. Posledný bod: Boh je naša sila. Myslím na desiatich malomocných z evanjelia, ktorých Ježiš uzdravil. Idú mu v ústrety, zastavia sa a kričia. «Ježiš, učiteľ, zľutuj sa nad nami!» (Lk 17,13). Sú chorí, potrebujú byť milovaní, nadobudnúť silu, a hľadajú niekoho, kto by ich uzdravil. A Ježiš odpovedá tak, že ich všetkých oslobodzuje od ich choroby. Je však zarážajúce vidieť, že len jediný z nich sa vracia, aby mocným hlasom chválil Boha a aby sa mu poďakoval. Sám Ježiš si to všíma: desiati kričali, aby sa im dostalo uzdravenie, no iba jeden sa vrátil, aby nahlas zakričal Bohu svoje „ďakujem“ a aby uznal, že on je naša sila. - Vedieť sa poďakovať, vedieť chváliť za všetko, čo Pán pre nás koná.

Pozrime na Máriu: prvým gestom, ktoré koná po Zvestovaní, je prejav lásky k vekom pokročilej príbuznej Alžbete; a prvé slová, ktoré hovorí, sú: «Velebí moja duša Pána», čo je spev chvály a poďakovania Bohu nielen za to, čo vykonal v nej, ale za všetky jeho činy v celých dejinách spásy. Všetko je jeho dar. Ak dokážeme chápať, že všetko je Boží dar, aké šťastie je v našom srdci! Všetko je jeho dar. On je naša sila! Poďakovať sa je také ľahké, a predsa také ťažké! Koľkokrát si poďakujeme v rodine? Je to jedno z kľúčových slov spolunažívania. „Prosím“, „prepáč“, „ďakujem“: ak sa v nejakej rodine tieto slová používajú, rodina napreduje. „Prosím“, „odpusť mi“, „ďakujem“. Ako často v rodine hovoríme „ďakujem“? Ako často sa poďakujeme tomu, kto nám pomáha, kto nám stojí nablízku, kto nás sprevádza životom? Často to všetko považujeme za samozrejmosť! A toto sa deje aj vo voči Bohu. Je ľahké ísť si od Pána niečo pýtať, ale ísť a poďakovať mu? - „Nuž, to mi nenapadne...“

Pokračujúc v eucharistii vzývajme Máriin príhovor, nech nám pomôže, aby sme sa nezdráhali nechať Bohom prekvapiť, aby sme mu boli každodenne verní, aby sme ho chválili a ďakovali mu, pretože on je naša sila. Amen.“

 

O víře Mariině, Matky naší víry

Meditace papeže při mariánské pobožnosti, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry,

Jsme tady na setkání, které je v rámci Roku víry, věnováno Marii, Matce Krista a církve, naší Matce. Její Fatimská soška nám pomůže vnímat její přítomnost mezi námi. Maria nás vždycky přivádí ke Kristu. Je ženou víry, opravdovou věřící. Jaká byla Mariina víra?

1. První známka spočívá v tom, že Mariina víra rozvázala uzel hříchu (srov. Lumen gentium, 56). Co to znamená? Koncilní otcové převzali tento výraz od svatého Ireneje, který říká: „Uzel, vzniklý neposlušností Evy, byl rozvázán poslušností Marie; co zauzlila panna Eva nevěrou, to rozuzlila Panna Maria vírou“ (Adv.Haer. III,22,4).

„Uzel“ neposlušnosti, „uzel“ nevíry. Když dítě neposlechne matku či otce, mohli bychom říci, že se tvoří malý „uzel“. Dochází k tomu, uvědomuje-li si dítě, co dělá, zvláště je-li to spojeno s nějakou lží. Nedůvěřuje v té chvíli matce a otci. Kolikrát jen k tomu dochází! Vztah k rodičům je potom třeba očistit od tohoto nedostatku a skutečně se prosí o odpuštění, aby se obnovila harmonie a důvěra. Něco podobného se děje v našem vztahu k Bohu. Když Jej neposloucháme, nenásledujeme Jeho vůli, dopouštíme se konkrétních skutků, kterými ukazujeme nedostatek důvěry v Něho - a to je hřích. V našem nitru se tvoří uzel. Tyto uzly nám odnímají pokoj a průzračnost. Jsou nebezpečné, protože z vícero uzlů může vzejít spletenec, jehož rozvázání je ještě bolestnější a obtížnější.

Avšak Božímu milosrdenství není nic nemožného! I ty nejspletitější uzly rozvazuje Jeho milost. A Maria, která svým přitakáním, otevřela Bohu bránu, aby byl rozvázán uzel staré neposlušnosti, je Matka, která nás trpělivě a jemnocitně přivádí k Bohu, aby rozvázal uzly naší duše svým Otcovským milosrdenstvím. Každý z nás nějaké takové uzly má. Mohli bychom se ve svém srdci zeptat: jaké uzly jsou na mém životě? Otče, nedaly by se ty moje uzly rozvázat? To není pomýlené. Všechny uzly našeho srdce, všechny uzly našeho svědomí je možné rozvázat. Prosím Marii o pomoc, abych důvěřoval v Boží milosrdenství, aby mi je rozvázal a tak abych se změnil? Ona, žena víry, zajisté řekne: „Jdi k Pánu: On ti porozumí.“ A rukou Matky nás uvede do náručí Otcova, milosrdenství Otcova.

2. Druhým prvkem je to, že Mariina víra dala Ježíšovi lidské tělo. Koncil říká: „Ve víře a poslušnosti totiž zrodila na zemi Otcova Syna, aniž poznala muže, zastíněna Duchem svatým“ (Lumen gentium, 63). Toto je bod, na který kladli velký důraz otcové církve: Maria počala Ježíše ve víře a potom v těle, když přitakala zvěsti, kterou jí od Boha přinesl Anděl. Co to znamená? Že se Bůh nechtěl stát člověkem odhlédnutím od naší svobody, chtěl projít Mariiným svobodným souhlasem, jejím přitakáním.

Avšak to, co jedinečným způsobem nastalo v Panně Marii, děje se na duchovní rovině také v nás, když dobrým a upřímným srdcem přijímáme Boží Slovo a uskutečňujeme ho. Dochází k tomu, že se v nás jako by vtěluje Bůh, přichází přebývat mezi nás, protože přebývá v těch, kteří Jej mají rádi a zachovávají Jeho Slovo. Není snadné to pochopit, ale je snadné to pocítit v srdci.

Ptejme se: Uvědomujeme si to? Anebo si myslíme, že Ježíšovo vtělení je pouze minulou událostí a osobně se nás netýká? Věřit v Ježíše, znamená poskytnout Mu své tělo, pokorně a odvážně jako Maria, aby On mohl nadále přebývat mezi lidmi; znamená to poskytnout Mu svoje ruce pro pohlazení maličkých a chudých; svoje nohy pro vyjití v ústrety bratřím; svoje paže pro podepření slabých a práci na Pánově vinici; svoji mysl pro myšlení a plánování ve světle evangelia; a především svoje srdce k milování a rozhodování podle Boží vůle. To všechno se děje působením Ducha svatého. Nechme se Jím vést! Buďme nástroji Boha, aby skrze nás Ježíš jednal ve světě.

3. Posledním prvkem je Mariina víra jakožto putování. Koncil prohlašuje, že se Maria „ubírala cestou víry“ (Lumen gentium, 58). Proto nás při putování předchází, provází a podporuje. V jakém smyslu je Mariina víra putováním? V tom, že celý svůj život následovala svého Syna: On je život, On je cesta! Prospívat ve víře, činit pokroky na této duchovní pouti, kterou je víra, neznamená nic jiného než následovat Ježíše, naslouchat Jeho slovům a nechat se jimi vést; vidět jak se chová On a klást svoje kroky do Jeho šlépějí, osvojovat si Jeho vlastní cítění a postoje: pokoru, milosrdenství, blízkost, ale také rozhodně odmítat pokrytectví, dvojakost a idolatrii. Ježíšova cesta je cestou lásky věrné až do konce, až k oběti života; je to cesta kříže. Pouť víry vede tedy skrze kříž a Maria to pochopila hned na začátku, když chtěl Herodes zabít Ježíše, jakmile se narodil. Potom se tento kříž stal citelnější, když byl Ježíš odmítnut. Maria byla stále s Ježíšem, následovala Ježíše uprostřed lidu, a slyšela klevety, nevraživost těch, kteří Pána neměli rádi. A tento kříž nesla! Mariina víra čelila neporozumění a pohrdání. Když nadešla Ježíšova „hodina“, čas utrpení, byla Mariina víra plaménkem uprostřed noci. Během sobotní noci Maria bděla. Její malý, ale jasný plamen, hořel až do rozbřesku Zmrtvýchvstání; a když se k ní doneslo, že hrob je prázdný, v jejím srdci se rozhostila radost víry, křesťanské víry ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Víra nám totiž stále přináší radost. A Ona je Matkou radosti. Kéž nás učí jít touto cestou radosti a žít tuto radost. Toto je vrcholný bod – tato radost, toto setkání Ježíše a Marie. Zkusme si to představit… Toto je vrcholný bod cesty víry pro Marii a pro celou církev. Jaká je naše víra? Dbáme o její svit jako Maria i v obtížných chvílích temnoty? Pocítil jsem radost z víry?

Děkujeme ti dnes večer, Matko, za tvoji pokornou víru ženy a znovu se svěřujeme tobě, Matko naší víry.

 

Papež František: Víra nám přináší radost

Vatikán. Soška Panny Marie Fatimské na dva dny výjimečně opustila portugalské poutní místo, aby se stala symbolem jedné z posledních iniciativ Roku víry – Dne mariánské úcty. Originální mariánskou sošku z římského letiště do Vatikánu dopravil vrtulník italského vojenského letectva, speciálně vybavený pro nepříznivé meteorologické podmínky. Tato výbava však nebyla nutná, neboť navzdory předpovídanému dešti dnešní odpoledne doprovázelo slunečné počastí.

První zastávkou Panny Marie Fatimské se stal bývalý klauzurní klášter Mater Ecclesiae ve Vatikánských zahradách, nynější bydliště emeritního papeže. Benedikt XVI. před soškou Panny Marie Růžencové setrval v osobní modlitbě. Poté mariánskou sošku před Domem sv. Marty pozdravil papež František. Od čtyř hodin odpoledne procházelo náměstím sv. Petra procesí mariánských sdružení s čestným doprovodem švýcarské gardy, které sošku doneslo až na papežské pódium před Vatikánskou bazilikou. Svatý otec František po úvodní modlitbě a sedmi zastaveních Via Matris - Bolestné cesty Boží Matky - pronesl svou meditaci, ve které se zaměřil na charakteristické prvky Mariiny víry: 1. Mariina víra rozvázala uzel hříchu, 2. Mariina víra dala Božímu Synu lidské tělo a 3. Mariina víra je putováním cestou kříže. K tomuto poslednímu bodu papež řekl:

„Posledním prvkem je Mariina víra jakožto putování. Koncil prohlašuje, že se Maria „ubírala cestou víry“ (Lumen gentium, 58). Proto nás při putování předchází, provází a podporuje. V jakém smyslu je Mariina víra putováním? V tom, že celý svůj život následovala svého Syna: On je život, On je cesta! Prospívat ve víře, činit pokroky na této duchovní pouti, kterou je víra, neznamená nic jiného než následovat Ježíše, naslouchat Jeho slovům a nechat se jimi vést; vidět jak se chová On a klást svoje kroky do Jeho šlépějí, osvojovat si Jeho vlastní cítění a postoje: pokoru, milosrdenství, blízkost, ale také rozhodně odmítat pokrytectví, dvojakost a idolatrii. Ježíšova cesta je cestou lásky věrné až do konce, až k oběti života; je to cesta kříže. Pouť víry vede tedy skrze kříž a Maria to pochopila hned na začátku, když chtěl Herodes zabít Ježíše, jakmile se narodil. Potom se tento kříž stal citelnější, když byl Ježíš odmítnut. Maria byla stále s Ježíšem, následovala Ježíše uprostřed lidu, a slyšela klevety, nevraživost těch, kteří Pána neměli rádi. A tento kříž nesla! Mariina víra čelila neporozumění a pohrdání. Když nadešla Ježíšova „hodina“, čas utrpení, byla Mariina víra plaménkem uprostřed noci. Během sobotní noci Maria bděla. Její malý, ale jasný plamen, hořel až do rozbřesku Zmrtvýchvstání; a když se k ní doneslo, že hrob je prázdný, v jejím srdci se rozhostila radost víry, křesťanské víry ve smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Víra nám totiž stále přináší radost. A Ona je Matkou radosti. Kéž nás učí jít touto cestou radosti a žít tuto radost. Toto je vrcholný bod – tato radost, toto setkání Ježíše a Marie. Zkusme si to představit… Toto je vrcholný bod cesty víry pro Marii a pro celou církev. Jaká je naše víra? Dbáme o její svit jako Maria i v obtížných chvílích temnoty? Pocítil jsem radost z víry?

Děkujeme ti dnes večer, Matko, za tvoji pokornou víru ženy a znovu se svěřujeme tobě, Matko naší víry.“

Po ukončení modlitby na Svatopetrském náměstí byla mariánská soška přenesena na římské poutní místo Panny Marie Božské lásky ( Madonna del Divino Amore) k modlitbě růžence, která probíhá ve spojení s dalšími mariánskými svatyněmi z celého světa. Jmenujme alespoň nazaretskou Baziliku Zvěstování, polskou Čenstochovou, brazilskou Aparecidu, francouzské Lurdy či belgické Banneux. Poutníky, kteří se účastní modlitby růžence a následné modlitební vigilie, papež František pozdravil ve zvláštním videoposelství. Vatikánské Dny mariánské úcty zakončí nedělní liturgie, slavená papežem Františkem, v jejímž závěru lidstvo svěří Matce Boží Fatimské.

 

Maria, dej nám vnímat tvůj pohled Matky

Videoposelství papeže při vigilii Dne mariánské úcty

Drazí bratři a sestry,

Zdravím všechny poutníky ve svatyni Divino Amore a v mariánských svatyních v Lurdech, Nazaretu, Lujan, Vailankanni, Guadalupe, Akita, Nairobi, Banneux, Czenstochová a Marian Valley. Tento večer jsem s vámi všemi spojen s modlitbou svatého růžence a eucharistickou adorací před zraky Panny Marie.

Pohled! Jak je důležitý! Kolik věcí lze vyjádřit pohledem! Sympatie, povzbuzení, soucit, lásku, ale také výčitku, závist, pýchu a dokonce nenávist. Často pohled říká víc než slova anebo říká to, co slova nedovedou nebo se neodvažují říci.

Na koho hledí Panna Maria? Hledí na nás všechny. A jak na nás hledí? Hledí na nás jako Matka: něžně, milosrdně, laskavě. Tak se dívala na syna Ježíše ve všech chvílích jeho života: radostných, světelných, bolestných a slavných, jak je rozjímáme v tajemstvích svatého růžence, jednoduše s láskou.

Jsme-li znaveni, sklíčeni, zdrceni problémy, hleďme na Marii, vnímejme její pohled, který říká našemu srdci: „Do toho, dítě, budu ti oporou!“ Matka Boží nás dobře zná. Je matkou, která dobře ví, co jsou naše radosti i naše těžkosti, naše naděje a naše zklamání. Když pociťujeme tíži svých slabostí, svých hříchů, hleďme na Marii, která říká našemu srdci: „Vstaň, jdi k mému Synu Ježíši, v Něm dojdeš přijetí, milosrdenství i nové síly pro pokračování v cestě“.

Mariin pohled se neobrací pouze na nás. Pod křížem, když jí Ježíš svěřuje apoštola Jana a s ním i nás všechny a říká: „Ženo, to tvůj syn“ (Jan 19,26), je Mariin pohled upřen na Ježíše. A Maria nám říká jako na svatbě v Káni: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Maria ukazuje na Ježíše, zve nás, abychom o Ježíši svědčili, vždycky nás přivádí ke svému Synu Ježíši, protože jedině v Něm je spása, pouze On může proměnit vodu osamocení, obtíží a hříchů ve víno setkání, radosti a odpuštění. Jedině On.

„Blahoslavená, která jsi uvěřila!“ Maria je blahoslavená pro svoji víru v Boha, pro svoji víru, protože pohled jejího srdce byl vždycky upřen k Bohu, Božímu Synu, kterého nosila v lůně a rozjímala na kříži. Při adoraci nejsvětější svátosti nám Maria říká: „Hleď na mého Syna Ježíše, měj pohled upřený na Něho, poslouchej ho, mluv s Ním. On se na tebe dívá s láskou. Neměj strach! On tě naučí Jej následovat, abys o Něm svědčil ve velkých i malých skutcích svého života, ve vztazích v rodině, při práci i ve svátečních chvílích; naučí tě vycházet ze sebe sama, ze sebe samé, a hledět na druhé s láskou jako On, který tě miloval a miluje nikoli jen slovy, ale i skutky!“

Maria, dej nám vnímat svůj pohled Matky, veď nás ke svému Synu, učiň ať nejsme křesťany z „vitríny“, ale křesťany, kteří si umějí „ušpinit ruce“, když s tvým Synem Ježíšem budují Jeho Království lásky, radosti a pokoje.

 

Svätý Otec prijme sochu Fatimskej Panny Márie, ktorá má v korunke guľku Aliho Agču

Jedným z dôležitých okamihov Roku viery, ktorý sa o šesť týždňov skončí, bude víkendové slávenie 12. a 13. októbra v Ríme. Svätý Otec v sobotu 12. októbra o 17. hodine pozdraví pôvodnú sochu Panny Márie Fatimskej, ktorá zostane v Ríme až do 14. októbra. Do Večného mesta sochu dopraví osobitná linka portugalských aerolínií TAP. Túto sochu Panny Márie, ktorá má v korune zasadenú guľku vystrelenú Ali Agčom na pápeža Jána Pavla II, naposledy priniesli do Ríma v jubilejnom roku 2000.

Centrálnym bodom slávenia v Ríme bude svätá omša s pápežom Františkom v nedeľu 13. októbra o 10:30 hod. na Námestí sv. Petra. Očakáva sa účasť viac než 100 000 veriacich.

Vo Fatime sa v roku 1917 zjavila Panna Mária trom malým deťom: boli to Francisco de Jesus Marto (1908-1919), Jacinta de Jesus Marto (1910-1920) a Lucia de Jesus dos Santos (1907-2005). Súrodenci Martovci boli v roku 2000 pápežom Jánom Pavlom II. vyhlásení za blahoslavených a procesom blahorečenia sestry Lucie sa v súčasnosti zaoberá vatikánska Kongregácia pre kauzy svätých.

K prvému zjaveniu došlo vo Fatime 13. mája 1917; udalosť sa potom pol roka opakovala s mesačnou pravidelnosťou. Do Fatimy preto začali prichádzať tisíce pútnikov. Napokon 13. októbra 1917 niekoľko desiatok tisíc ľudí videlo tzv. slnečný zázrak. Následne zjavenia prestali a viac sa neopakovali.