Aktuálne

Tisková konference papeže Františka na cestě z Mexika

Pápež sa dotýka mnohých záležitostí.

Vatikán. Hlavní problémy Mexika, ale také setkání s patriarchou Kirillem a výhrady řeckokatolíků ke společné deklaraci, problematika legalizace homosexuálních svazků, pedofilie a potratů, ale také mimořádná přítomnost Matky Boží v Guadalupe, o tom všem rozmlouval papež František během více než hodinové tiskové konference na palubě letadla při návratu z Mexika do Říma.

Největší prostor věnoval František setkání s patriarchou Krillem a výhradám ke společné deklaraci, které zazněly ze strany řeckokatolíků. V rozhovoru pro tiskové středisko své církve arcibiskup Svjatoslav Ševčuk uvedl, že mnoho věřící se cítí být Vatikánem zrazeno, a sám vyjadřuje bolest nad tím, že nebyl ohledně deklarace konzultován, ačkoli je členem Papežské rady pro jednotu křesťanů.

Papež František přiznává, že rozhovor četl a byl jím znepokojený. Dodal, že arcibiskupa Ševčuka zná velmi dobře a váží si ho. Před jmenováním arcibiskupem totiž pracoval čtyři roky v Buenos Aires a před odjezdem z Argentiny mu daroval drobnou ikonu, kterou si František dodnes nechává na svém pracovním stole. K rozhovoru podotkl, že kritická slova je nutné číst v kontextu celého rozhovoru, ve kterém arcibiskup Ševčuk velmi silně zdůrazňuje svoji jednotu s papežem a kterému po věroučné stránce mu nelze nic vytknout.

Ševčuk se nevyjádřil o setkání s patriarchou, protože jej považuje za dobrou věc a krok dopředu. Pak vyslovuje některá osobní mínění v onom zmíněném odstavci. Například já jsem před chvílí prohlásil, že biskup, který přemisťuje pedofilního kněze, by měl odstoupit. To není dogma, nýbrž můj osobní názor. Stejně tak má arcibiskup Ševčuk své osobní názory, na které má právo a které předkládá k dialogu. (...) Dokument je diskutabilní, i když tam stojí dodatek, že Ukrajina prochází údobím války a utrpení, které lze mnohoznačně vykládat. O ukrajinském národě jsem se mnohokrát zmínil jak při modlitbě Anděl Páně, tak při středečních audiencích, a prosil jsem o modlitbu a blízkost. Je tu však historický fakt války, o které má každý svůj názor. Každý má jinou představu, kdo ji vyvolal, jak s ní nakládat či nenakládat…Je zřejmé, že tu stojíme před historickým, ale zároveň osobním, existenciálním problémem dané země, který promlouvá o utrpení. A na tomto místě bych vložil odstavec z rozhovoru se Svjatoslavem, který říká: „Mnozí věřící mi telefonovali, anebo mi psali o tom, že jsou hluboce zklamaní a cítí se zrazeni Římem“. Je pochopitelné, že v takové situaci lid může něco takového cítit! Společné prohlášení se může jevit jako sporné v ukrajinské otázce, nicméně vyzývá, aby byla zastavena válka a zahájeno jednání.“

Papež František připomíná, že sám podpořil respektování minských dohod a vždy usiloval o mír. Přijal jsem prezidenty obou zemí, konstatoval papež a podotýká, že situaci arcibiskupa Ševčuka rozumí, a dodává, že kritika není hlavní zprávou rozhovoru, který poskytl:

Když si přečtete celý rozhovor, zjistíte, že je tam řeč o vážných dogmatických otázkách, které přetrvávají. Je v něm touha po jednotě, společné cestě, ekumenismu – protože Ševčuk je ekumenický člověk…Jistě se tu vyskytnou i určité názory. Svjatoslav mi napsal, když se dozvěděl o setkání na Kubě, jako píše bratr, který svému bratru předkládá své názory. Společné prohlášení tak, jak jsme jej vydali, mi nevadí. Nevadí mi ve smyslu, že musíme respektovat záležitosti každé strany, každý má právo na svobodný úsudek v oné tak obtížné situaci. Apoštolský nuncius je nyní na hranicích, kde se bojuje, pomáhá vojákům a raněným. Římská církev zaslala velikou materiální pomoc a nestále vyzývala k míru a respektování minských dohod. To je tedy celkový pohled. Netřeba se lekat jedné věty. Platí poučení, že zpráva vyžaduje celistvý, a nikoli dílčí výklad.

Papež František dále řekl, že s patriarchou Kirillem vedl upřímný dvouhodinový rozhovor, který jej naplnil štěstím. Jeho náplň nicméně zůstává soukromá. František neprozradil ani to, zda se hovořilo o případné návštěvě Moskvy. Na druhou stranu papež otevřeně přiznal, že probíhají jednání o setkání s imámem univerzity Al-Azhar, a vyslovil důvěru, že k němu skutečně dojde. Padl rovněž dotaz na případnou cestu do Číny, kterou František však komentoval jen smíchem s tím, že by se mu taková cesta moc líbila.

Jedna z prvních otázek se týkala také otázky sexuálního zneužíváním s odkazem na delikty již nežijícího zakladatele Legionářů Kristových, Mexičana Maciela. František vypočetl všechny aktivity na ochranu nezletilých, ať už jde o k tomu zvlášť zřízenou komisi nebo o reorganizaci Kongregace pro nauku víry. František poukázal na zvláštní zásluhy Benedikta XVI., který ještě jako prefekt zmíněné kongregace důsledně usiloval o očištění církve a vyjasnění otázky P. Maciela.

Zde si dovolím vyslovit hold člověku, který bojoval ve chvílích, kdy neměl sílu se prosadit, dokud se mu to nepodařilo. Je to kardinál Ratzinger – zatleskejme mu! (potlesk). Je to muž, který měl o případu veškerou dokumentaci. Když byl prefektem Kongregace pro nauku víry, měl vše ve svých rukou, provedl vyšetřování, shromažďoval důkazy, ale nemohl vykonat trest. Jestli si však vzpomenete, deset dní před smrtí Jana Pavla II. při oné velkopáteční křížové cestě prohlásil před celou církví, že je třeba očistit ji od špíny. A při mši před volbou papeže Pro Eligendo Pontifice, kdy dobře věděl, že je kandidát, protože není hloupý – neskrýval své postoje za masku a řekl přesně totéž. Byl tedy oním odvážlivcem, který mnoha jiným napomohl k tomu, aby se otevřely tyto dveře. Chtěl bych vám to připomenout, protože někdy se zapomíná na skrytou práci těch, kteří připravovali cestu, aby se odkryly tyto jevy.

František byl dvakrát dotázán na legalizaci homosexuálních svazků a přiznání práva na adopci těmto párům v kontextu debaty, probíhající v italském parlamentu. Papež se v tomto bodě odmítl míchat do politických záležitostí a odkázal, že jsou v kompetenci místních biskupů. Ujistil však o tom, že si na toto téma myslí to, co církev vždycky učila, a odkázal ke Katechismu katolické církve. Naopak velmi důrazně se vyjádřil k tomu, zda je přípustné řešit potratem obavy před virem Zika, ohrožující zdraví nenarozených dětí.

Potrat není „menší zlo“. Je to zločin. Znamená to odstranit jednoho člověka, aby se zachránil jiný. Totéž, co dělá mafie. Je to zločin a absolutní zlo. Co se týče pojmu „menšího zla“ a vyvarování se těhotenství, lze o něm mluvit v případech rozporu mezi pátým a šestým přikázáním. Pavel VI., velký papež, ve velmi složité situaci povolil africkým řeholnicím, aby používaly antikoncepci v případech, kdy hrozilo znásilnění. Nesmíme zaměňovat zlo, kterým může být zabránění těhotenství samo o sobě, s potratem. Potrat není teologický, nýbrž lidský a lékařský problém. V lepším případě se zabije jeden člověk kvůli záchraně druhého. Jindy jen kvůli tomu, aby vše hladce proběhlo. Lékaři vykonávají čin, který odporuje Hippokratově přísaze.

V závěru rozhovoru se pak papež František znovu vyznal ze své synovské lásky k P. Marie Guadalupské. Jak řekl, vitalitu Mexičanů navzdory všem velkým tragédiím tohoto národa, si dokáže vysvětlit jedině díky přítomnosti P. Marie v Guadalupe:

A já bych vás chtěl vybídnout, abyste se vážně zabývali událostí v Guadalupe. P. Maria tam skutečně je. Neumím si to jinak vysvětlit. A bylo by krásné, kdybyste se s tím vy, jako novináři, seznámili. Existuje celá řada dobrých knih, které vysvětlují toto zobrazení, jak vzniklo, co znamená....

Nakonec ještě Svatý otec prozradil, že při své dlouhé soukromé modlitbě před obrazem P. Marie Guadalupské prosil za celý svět, za mír, za zdravý růst církve a za Mexiko „A také jsem mnoho prosil o to, aby kněží byli skutečnými kněžími, řeholnice skutečnými řeholnicemi a biskupové skutečnými biskupy, takoví, jaké nás Pán chce mít. A pak také věci, které syn říká své mamince a které jsou tak trochu tajné...“ – řekl papež František v rozhovoru s novináři na palubě letadla při návratu z Mexika.

Tu je celá tlačovka:

Vážně se zabývejte událostí v Guadalupe. P. Maria tam skutečně je říká papež František na tiskové konferenci při návratu z Mexika

Česká sekce RV

Během dvanáctihodinového letu z mexického Ciudad Juarez do Říma se na palubě letadla jako obvykle konala tisková konference. Týkala se právě zakončené papežské cesty i řady aktuálních témat. První otázku kladla podle zavedené tradice zástupkyně hostitelské země, novinářka důležitého mexického deníku Milenio, Maria Eugenia Caliz.

Svatý Otče, v Mexiku jsou tisíce desaparecidos, ale případ 43 zmizelých studentů v Ayotzinapa je emblematický. Chtěla bych se zeptat, proč jste se nesetkal s jejich rodinnými příslušníky a nevyslal jste žádné poselství směrem k tisícům nezvěstných…

Případ zmizelých mexických studentů

„Pokud si přečtete má poselství, jsou tam neustálé poukazy na vraždy, úmrtí, životy zničené všemi těmito skupinami narkoobchodu a překupníky s lidmi. Řečeno jinými slovy – poukázal jsem na tento problém. Mluvil jsem o nemocech, kterými Mexiko trpí. Byly tu pokusy, jak přijmout skupiny těchto lidí, které jsou mezi sebou znesvářené a bojují proti sobě navzájem. Proto dávám přednost tomu, aby se všechny ukázaly při nějaké mši, kupříkladu na mši v Ciudad Juarez. Nicméně ochota k přijetí tu byla, ale na druhé straně bylo prakticky nemožné tyto skupiny přijmout kvůli jejich interním opozicím. Pro mne jako cizince je velmi obtížné tyto situace chápat. O problému jsem mluvil a ve veřejných promluvách to lze konstatovat. Je to bolest, kterou v sobě nesu a která je obrovská, protože váš národ si nezaslouží takovéto drama.“

Javier Solorzano zastupoval mexickou televizní stanici Canal 11. Dotkl se otázky sexuálních deliktů, která, jak řekl, má v Mexiku velmi nebezpečné a bolestné kořeny. Silně se na nich podepsal případ Maciel. Mnohé z obětí necítí ochranu ze strany církve, přestože řada z nich neztratila víru a dokonce si zvolila cestu kněžství. Co si papež myslí o tomto tématu, pomýšlel někdy na setkání s oběťmi sexuálního zneužívání v Mexiku?, ptal se novinář. A na všeobecné rovině – jak papež pohlíží na přesvědčení, že pokud je kněz přistižen při činu, stačí jej poslat do jiné farnosti a nic víc?

Sexuální delikty a případ Maciel

„Začnu od druhé otázky. Biskup, který přeloží do jiné farnosti kněze, u něhož se jedná o rozpoznaný případ pedofilie, je nezodpovědný. To nejlepší, co pak takovýto biskup může udělat, je rezignace. Je to jasné? Za druhé, případ Maciel. Zde si dovolím vyslovit hold člověku, který bojoval ve chvílích, kdy neměl sílu se prosadit, dokud se mu to nepodařilo. Je to kardinál Ratzinger – zatleskejme mu! (potlesk). Je to muž, který měl o případu veškerou dokumentaci. Když byl prefektem Kongregace pro nauku víry, měl vše ve svých rukou, provedl vyšetřování, shromažďoval důkazy, ale nemohl vykonat trest. Jestli si však vzpomenete, deset dní před smrtí Jana Pavla II. při oné velkopáteční křížové cestě prohlásil před celou církví, že je třeba očistit ji od špíny. A při mši před volbou papeže Pro Eligendo Pontifice, kdy dobře věděl, že je kandidát, protože není hloupý – neskrýval své postoje za masku a řekl přesně totéž. Byl tedy oním odvážlivcem, který mnoha jiným napomohl k tomu, aby se otevřely tyto dveře. Chtěl bych vám to připomenout, protože někdy se zapomíná na skrytou práci těch, kteří připravovali cestu, aby se odkryly tyto jevy. Za třetí, v této oblasti se dostatečně pracuje. Mluvíme o problematice s kardinálem státním sekretářem a také se skupinou devíti kardinálů-poradců, kteří, jak jste mohli zaslechnout, rozhodli o jmenování třetího dodatečného sekretáře Kongregace pro nauku víry, který by se měl zabývat pouze těmito případy. Kongregace totiž na všechno sama nestačí kvůli velkému objemu ostatní práce. Tento člověk se tedy bude věnovat pouze případům zneužívání v církvi. Dále byl zřízen odvolací soud, kterému předsedá mons. Scicluna. Zabývá se případy v druhém, odvolacím, kole soudního řízení. Dosud se po odvolání případy vracely na první instanci, tedy Kongregaci pro nauku víry, což není správné. Takto postupují k soudu druhého stupně, a tedy v naprosté shodě se zákonem a možností právní obhajoby. Je nicméně třeba prověřit, proč ve vyšetřování dochází k poměrně velkým průtahům a proč se objevují nové případy. A ještě jednou za třetí – velmi dobrá práce se vyvíjí v Komisi na ochranu nezletilých, která se nesoustředí výlučně na případy pedofilie, nýbrž všeobecně na ochranu dětí. Celé jedno dopoledne jsem jednal se šesti jejími členy – muži i ženami z Německa, Irska a Velké Británie, mezi kterými jsou také bývalé oběti. Zároveň jsem se při jedné z apoštolských cest setkal s oběťmi – bylo to ve Filadelfii. Strávili jsme spolu dopoledne a vím, že se na jejich případech pracuje. Skutečně děkuji Bohu, že se poukázalo na tyto epizody. Je nutné v tom nadále pokračovat a brát je na vědomí. A konečně bych chtěl říci, že je to zrůdnost. Kněz byl vysvěcen, aby vedl dítě k Bohu. Pokud ho však požírá v ďábelské oběti, ničí jej. Když se vrátíme k Macielovi a kongregaci (Legionářů Kristových, pozn. překl.), byl v ní proveden zásah a její vedení je dnes napůl řízené. Vrchního představeného volí rada, tedy generální kapitula, zatímco vikáře kongregace volí papež. Dva generální poradci jsou voleni generální kapitulou, zatímco volba dalších dvou přísluší papeži, aby tak vzhledem k předchozím dějinám byl zaručen dohled.

Dále se ujal slova Phil Pulella z agentury Reuters: Svatý otče, mluvil jsem velice výmluvně o migrační problematice. Na druhé straně hranic nicméně probíhá poměrně tvrdá předvolební kampaň. Jeden z kandidátů do Bílého domu, republikán Donald Trump, vás nedávno označil za „politického člověka“. Řekl dokonce, že jste figurkou či nástrojem mexické vlády v otázce imigrační politiky. Sám o sobě prohlásil, že pokud bude zvolen, postaví na hranicích zeď dlouhou 2500 km a vyhostí 11 milionů nelegálních migrantů, což by způsobilo rozdělení řady rodin. Co si myslíte o těchto obviněních? Může americký katolík volit takového člověka?

Předvolební kampaň v USA

„Díky Bohu, že mne nazval politikem. Aristoteles definuje lidskou bytost jako „animal politicus“ – alespoň mne tedy považuje za lidskou bytost! A že jsem figurkou – no, snad, nevím, ponechávám to vašem soudu a lidském úsudku. A dále – člověk, ať už odkudkoli, který jen myslí na to, jak stavět zdi a nestavět mosty, není křesťan. To nestojí v evangeliu. K další otázce, kterou kladete, zda volit či nevolit – do toho se nevměšuji. Říkám pouze – člověk, který takto mluví, není křesťan. Je však třeba zjistit, zda ony výroky byly skutečně takto vysloveny. A proto poukazuji na užitek pochybnosti.“ Jean-Louis de la Vaissière z France Presse zastupoval skupinu frankofonních novinářů. Vrátil se k setkání papeže Františka s patriarchou Kirillem na Kubě: Podpis společného prohlášení celý svět přivítal jako dějinný krok. Ale již dnes ukrajinští řecko-katolíci mluví o tom, že byli zrazeni a že jde o politický dokument na podporu ruské politiky. Na poli se znovu rozpoutala verbální válka. Myslíte si, že pojedete do Moskvy? Pozval vás patriarcha? Nebo se snad na jaře vydáte na Krétu, abyste pozdravil účastníky panortodoxního sněmu?

Setkání papeže Františka s patriarchou Kirillem, reakce řeckokatolíků na Ukrajině

„Začněme od konce. Na pravoslavném synodu budu přítomen duchovně a prostřednictvím poselství – těšilo by mne, kdybych jeho účastníky mohl pozdravit, protože to jsou bratři, ale musím je respektovat. Vím nicméně, že chtějí pozvat katolické pozorovatele – a to už je pěkný most. Za těmito katolickými pozorovateli budu stát já, budu se modlit a ze srdce přát pravoslavným, aby šli dál, protože jsou to bratři a jejich biskupové jsou biskupové jako my. A dále – Kirill. Můj bratr. Políbili jsme se, objali a potom hodinový rozhovor…“

dvouhodinový!, upozoňuje o. Lombardi.

„…dvouhodinový…stáří se hlásí, že? Dvě hodiny, během kterých jsme mluvili jako bratři. Upřímně řečeno, nikdo neví, o čem. Je známo pouze to, co jsme veřejně vyslovili na závěr – tedy naše dojmy a pocity ze vzájemného hovoru. Za třetí – onen článek společného prohlášení o Ukrajině. Když jsem jej četl, dělalo mi to poněkud starosti. Byl to spíše Svjatoslav Ševčuk, který řekl, že ukrajinský národ či někteří Ukrajinci nebo mnozí Ukrajinci vnímají hluboké zklamání a zradu. V prvé řadě je třeba říci, že Svjatoslava dobře znám, pracovali jsme spolu v Buenos Aires po čtyři roky. Když byl zvolen arcibiskupem – v pouhých 42 letech, je to tedy šikovný člověk! – vrátil se do Buenos Aires pro své věci. Přišel za mnou a daroval mi malou ikonku Panny Marie, Matky něhy. Řekl mi přitom: Doprovázela mne celý život, nyní ji chci přenechat tobě, protože jsi mne doprovázel tyto čtyři roky“. Je to jedna z mála věcí, kterou jsem si dal přivézt z Buenos Aires a mám ji dnes na psacím stole. Ševčuk tedy je člověk, kterého si vážím a se kterým mám důvěrné vztahy, tykáme si a podobně – proto se mi jemu připisované výroky jevily jako poněkud podivné. Vzpomněl jsem si na jednu věc, kterou jsem vám už řekl při tiskových konferencích – k pochopení určité zprávy a prohlášení je nutná celková interpretace. Kdy to bylo řečeno? Minulou neděli, 14. února, v rozhovoru, který zpracoval jeden ukrajinský kněz. Je to jedno- či dvoustránkový rozhovor a ono citované prohlášení stojí ve třetím odstavci před koncem, který je velmi krátký. Přečetl jsem si celý rozhovor, kde se Ševčuk staví na stranu dogmatiky, prohlašuje se synem církve, ve společenství s římským biskupem, s církví. Mluví o papeži, o své blízkosti papeži, a sám o sobě – své víře, ale také víře pravoslavného lidu. Z dogmatického pohledu tu není žádný svízel, je ortodoxní v dobrém smyslu slova, tedy v souladu s katolickým učením. Pak, jako v každém rozhovoru – kupříkladu v tom, jaký teď vedeme – má člověk právo na vlastní názor. Ševčuk se nevyjádřil o setkání s patriarchou, protože jej považuje za dobrou věc a krok dopředu. Pak vyslovuje některá osobní mínění v onom zmíněném odstavci. Například já jsem před chvílí prohlásil, že biskup, který přemisťuje pedofilního kněze, by měl odstoupit. To není dogma, nýbrž můj osobní názor. Stejně tak má arcibiskup Ševčuk své osobní názory, na které má právo a které předkládá k dialogu. Vše, co vyslovuje, se týká společného dokumentu. O setkání prohlašuje, že je to věc Pána, Ducha, který vane kupředu, a souhlasí také se vzájemným objetím…A dokument? Dokument je diskutabilní, i když tam stojí dodatek, že Ukrajina prochází údobím války a utrpení, které lze mnohoznačně vykládat. O ukrajinském národě jsem se mnohokrát zmínil jak při modlitbě Anděl Páně, tak při středečních audiencích, a prosil jsem o modlitbu a blízkost. Je tu však historický fakt války, o které má každý svůj názor. Každý má jinou představu, kdo ji vyvolal, jak s ní nakládat či nenakládat…Je zřejmé, že tu stojíme před historickým, ale zároveň osobním, existenciálním problémem dané země, který promlouvá o utrpení. A na tomto místě bych vložil odstavec z rozhovoru se Svjatoslavem, který říká: „Mnozí věřící mi telefonovali, anebo mi psali o tom, že jsou hluboce zklamaní a cítí se zrazeni Římem“. Je pochopitelné, že v takové situaci lid může něco takového cítit! Společné prohlášení se může jevit jako sporné v ukrajinské otázce, nicméně vyzývá, aby byla zastavena válka a zahájeno jednání. Osobně jsem také vyzval k respektování minských dohod a k tomu, aby se loktem nevymazávalo to, co bylo napsáno rukou. Římská církev a papež od počátku říkají: Usilujte o mír. V rámci vyrovnanosti jsem přijal prezidenty obou zemí. Když tedy arcibiskup Ševčuk říká, co slyšel od svého lidu, rozumím mu. Ale není to hlavní zpráva. Ta je totiž mnohem obsáhlejší. Když si přečtete celý rozhovor, zjistíte, že je tam řeč o vážných dogmatických otázkách, které přetrvávají. Je v něm touha po jednotě, společné cestě, ekumenismu – protože Ševčuk je ekumenický člověk…Jistě se tu vyskytnou i určité názory. Svjatoslav mi napsal, když se dozvěděl o setkání na Kubě, jako píše bratr, který svému bratru předkládá své názory. Společné prohlášení tak, jak jsme jej vydali, mi nevadí. Nevadí mi ve smyslu, že musíme respektovat záležitosti každé strany, každý má právo na svobodný úsudek v oné tak obtížné situaci. Apoštolský nuncius je nyní na hranicích, kde se bojuje, pomáhá vojákům a raněným. Římská církev zaslala velikou materiální pomoc a neustále vyzývala k míru a respektování minských dohod. To je tedy celkový pohled. Netřeba se lekat jedné věty. Platí poučení, že zpráva vyžaduje celistvý, a nikoli dílčí výklad.

Pozval vás patriarcha Kirill k návštěvě Moskvy?

„Byl bych raději, kdyby se obsahu našeho setkání týkalo pouze to, co jsme vyslovili na veřejnosti. Pokud bych řekl něco bližšího, musel bych pak dále pokračovat. O soukromém setkání tedy platí to, co jsme uvedli v jeho závěru. Jinak už by to nebylo soukromé setkání. Ale mohu vám říci, že jsem odcházel šťastnen. A on rovněž.“

S prvním dotazem italského tisku vystoupil Carlo Marroni z deníku Il Sole 24 Ore. Přešel k jinému tématu, které nyní hýbe italskou politikou, kde se projednává zákon o občanských svazcích. Diskuse zákona v italském parlamentu vyvolala spory mezi politiky, ale také ostrou debatu ve společnosti a mezi italskými katolíky. Italského novináře zajímal papežův názor na adopci dětí homosexuálními páry a na práva dětí všeobecně.

Adopce dětí dvojicemi téhož pohlaví

„Za prvé nevím, jak to zrovna vypadá v italském parlamentu…Papež se nevměšuje do italské politiky. Při prvním setkání s italskými biskupy v květnu 2013 jsem jim jako jednu ze třech zásadních položek řekl: S italskou vládou si to vyřiďte sami. Papež tu je pro všechny, nemůže se zapojit do konkrétní vnitřní politiky určité země, protože to nepatří k jeho úlohám. Myslím si to, co zastává církev, která se v obdobných situacích jasně vyjádřila. Itálie není první země, které se týká obdobná legislativa, je to zkušenost mnoha dalších zemí. A církev se k ní vždy jasně vyslovila.“

Španělská novinářka Paloma Garcia Ovejero z rozhlasové stanice Cope obrátila pozornost k mezinárodní aktualitě. Jak řekla, v mnoha latinskoamerických, ale též evropských zemích panují obavy z viru Zika, který údajně ohrožuje ženy v těhotenství. Státní úřady navrhují potrat anebo zabránění početí. Může církev v tomto případě vzít v úvahu pojem „menšího zla“, ptala se.

Virus Zika a umělý potrat

„Potrat není „menší zlo“. Je to zločin. Znamená to odstranit jednoho člověka, aby se zachránil jiný. Totéž, co dělá mafie. Je to zločin a absolutní zlo. Co se týče pojmu „menšího zla“ a vyvarování se těhotenství, lze o něm mluvit v případech rozporu mezi pátým a šestým přikázáním. Pavel VI., velký papež, ve velmi složité situaci povolil africkým řeholnicím, aby používaly antikoncepci v případech, kdy hrozilo znásilnění. Nesmíme zaměňovat zlo, kterým může být zabránění těhotenství samo o sobě, s potratem. Potrat není teologický, nýbrž lidský a lékařský problém. V lepším případě se zabije jeden člověk kvůli záchraně druhého. Jindy jen kvůli tomu, aby vše hladce proběhlo. Lékaři vykonávají čin, který odporuje Hippokratově přísaze. Potrat je sám o sobě zlem, avšak zpočátku nikoli náboženským, nýbrž lidským. Vzhledem k tomu, že je to lidské zlo, je – jako každá jiná vražda – odsouzeníhodný. Zabránění těhotenství naopak není absolutní zlo a v některých případech – jako při zmíněném zásahu bl. Pavla VI., to bylo zřejmé. Rád bych vyzval lékaře, aby hledali očkování proti dvěma komárům, kteří přenášejí onen virus. Na tom je třeba pracovat…“

Zástupce německé zpravodajské agentury KNA, Ludwig Ring-Eifel, zamířil do své jazykové oblasti. Jak řekl, papež za několik týdnů převezme Cenu Karla Velikého, jedno z nejprestižnějších ocenění Evropské unie. Obdržel ji také jeho předchůdce Jan Pavel II., kterému velmi záleželo na jednotě Evropy. Nyní je situace spíše opačná kvůli krizi eura a migrační krizi. Má papež nějaké slovo pro Evropu, která prožívá krizovou situaci?

Cena Karla Velikého

„Za prvé, co se týče Ceny Karla Velikého. Odjakživa jsem neměl ve zvyku přijímat vyznamenání anebo čestné doktoráty – nikoli z pokory, ale protože se mi to nelíbí. Trochu bláznovství není na škodu, takže mohu říci, že mne tyto věci netěší. V tomto případě jsem byl přesvědčen – nechci říci donucen – svatou teologickou tvrdohlavostí kardinála Kaspera, kterého v Cáchách vybrali, aby mne přesvědčil (smích). Vymínil jsem si, že se předání bude konat ve Vatikánu a že cenu nabídnu za Evropu – nikoli jako ozdobu, nýbrž cenu za to, aby Evropa mohla dělat to, po čem jsem toužil ve Štrasburku – tedy matku, a nikoli babičku. Za druhé – před několika dny jsem pročítal zprávy o krizích, které jste zmínil. Čtu jen málo, prolistuji pouze jedny noviny – neříkám jaké, abych nevzbudil žárlivost, ale je to známo (smích). Dívám se do nich patnáct minut a pak se dám informovat od státního sekretariátu…Při četbě se mi zalíbilo jedno slovo – znovuzaložení Evropské unie. Nevím ale, kdo je schvaluje, a kdo ne. Pomyslel jsem na velké otce zakladatele. Kde je dnes takový Schuman, Adenauer? Líbí se mi tato myšlenka na znovuzaložení, kéž by se něco takového stalo. Neřekl bych, že je Evropa jedinečná, ale má sílu, kultury a dějiny, kterými nelze plýtvat. Proto musíme učinit vše proto, aby Evropská unie měla sílu a také inspiraci k další cestě. To je můj názor.“

Mluvil jste na této cestě hodně o rodině a o Svatém roku milosrdenství – ujala se dále slova Anne Thompson z Nbc News. Někteří si kladou otázku, jak církev, která tvrdí, že je milosrdná, může odpustit snadněji vrahovi než rozvedenému a znovusezdanému?

Problematika manželství a rodiny

„Líbí se mi tato otázka. O rodině se mluvilo na dvou synodách a papež celý rok na středenčích katechezích. Otázka je opravdová a líbí se mi. Podala jste ji plasticky.. V posynodálním dokumentu, který vyjde před Velikonocemi, se v jedné kapitole, kterých bude mnoho, objeví všechno, co synoda řekla o konfliktech nebo raněných rodinách a o pastoraci těchto zraněných rodin. To je jedna starost. Další starostí je příprava k manželství. Vezměte si, že na přípravu ke kněžství je třeba osmi let studia a formace a potom, po určité době, když nejde, požádá se o dispens a následuje odchod a všechno je v pořádku. Avšak k přijetí svátosti, která je na celý život, je třeba tří-čtyř přednášek... Příprava na manželství je velice důležitá. Je velmi důležitá, protože si myslím, že je to jedna z věcí, kteoru církev, v běžné pastoraci – alespoň v mé vlasti, v Latinské Americe – moc nedocenila. Například, dříve, před několika lety, dnes už tolik ne, existoval v mé vlasti zvyk, který se nazýval „casamiento de apuro“ – rychlá svatba, protože dítě bylo na cestě. Měla se tím sociálně chránit čest rodiny. Tam nebyla svoboda a častokrát jsou tato manželství neplatná. A já jako biskup jsem to kněžím zakazoval dělat. Říkal jsem: ať se dítě narodí a oni ať pokračují jako snoubenci. Až se na to budou cítit, tak ať přijdou a vezmou na celý život. Manželství ale chybí. Další velmi zajímavou kapitolou je výchova dětí. Oběťmi rodinných problémů jsou děti. Děti jsou oběti rodinných problémů, které ani manžel, ani manželka nechtějí, např. Potřeba práce. Když např. tatínek či maminka nemají čas mluvit s dětmi. Když zpovídám manžele, kteří mají děti, ptám se: „Kolik dětí máte?“ A někteří se zděsí, protože si řeknou: „Kněz se mne zeptá, proč jich nemáme víc...“ Já ale kladu druhou otázku a říkám: Hrajete si s dětmi? A většina odpovídá: „Ale otče, na to nemáme čas. Pracujeme celý den.“ Děti jsou obětí sociálního problému, který rodinu zraňuje. Je to problém... Vaše otázka se mi líbí. Zajímavá je také třetí věc. Na setkání s rodinami v Morelii – ne, to bylo v Tuxtla Guttierez – byl jeden pár složený ze znovu sezdaných, kteří byli v církvi zapojeni do pastorace. Klíčovým slovem, které použila synoda – a já ho použiji – je „integrace zraněných rodin znovusezdaných do života církve.“. Nezapomínat však na děti. Ty jsou prvními oběťmi jak kvůli zraněním, tak situacemi chudoby a chybějící práce.“

Znamená to tedy, že nemohou k přijímání?

„To je věc poslední. Integrovat do církve neznamená „chodit k přijímání“. Znám znovusezdané katolíky, kteří přicházejí do kostela jednou, dvakrát za rok a říkají: „Rádi bychom k přijímání“... Jako by přijímání byla nějaká pocta. Na integraci je třeba pracovat. Všechny brány jsou otevřeny, avšak nelze říci, odteď už „mohou chodit k přijímání“. To by zranilo manželství, protože by se tím opominula cesta k integraci. A tamti dva manželé (ze setkání s mexickými rodinami) byli šťastní! Vyjádřili to velmi hezky: „Nechodíme k přijímání, ale chodíme k přijímání tím, že navštěvujeme nemocné...“ V tom je jejich integrace. Bude-li něco dalšího, Pán jim dá znát. Je to cesta.“

Dovolte mi nejprve trochu zažertovat – řekl Antoine-Marie Izoard z francouské katolické agentury Imedia - a říci, že my žurnalisté-vatikanisté jsme tak trochu rukojmím plánů Svatého otce a nemůžeme si hrát se svými dětmi... V sobotu je mimořádná audience Svatého roku, v neděli Angelus, a od pondělí do pátku se pracuje. Nyní ale k otázce, která je poněkud choulostivá. Četná média hlasitě probírala „intenzivní korespondenci“ mezi Janem Pavlem II. a americkou filosofkou Annou Tymienieckou, která – jak se říká – měla velkou sympatii k polskému papeži. Může podle Vás papež mít tak důvěrný vztah k ženě? A – dovolíte-li – vedete také nějakou takovou korespondeci anebo máte podobnou zkušenost.

O možnosti důvěrného vztahu papeže k ženě

„To jsem znal. Tento přátelský vztah mezi svatým Janem Pavlem II. a touto filosofkou jsem poznal, když jsem byl v Buenos Aires. Vědělo se to. Také její knihy jsou známé. Jan Pavel II. byl živý člověk. Řekl bych, že muž, který neumí mít dobrý přátelský vztah k ženě – nemluvím o sukničkářích, kteří jsou nemocní – je mužem, kterému něco chybí. Pokud jde o mne, tak také, když žádám o radu, ptám se svých spolupracovníků (přítele, muže), ale líbí se mi rovněž znát mínění ženy. To je velice obohacující, neboť ženy se dívají na věci jinak. Rád říkám, že žena utváří život v nitru, v lůně - je to ovšem příměr – a má charisma umožnit muži tvořit. Přátelství s ženou není hřích – přátelství. Milostný vztah k ženě, která není tvoje manželka, to je hřích. Papež je muž a také potřebuje myšlenky žen. A papež má také srdce, které může chovat zdravé a svaté přátelství se ženou. Je tolik svatých přátel – František a Klára, Terezie a Jan od Kříže. Toho se nebojte. Ženy však ještě nejsou oceňovány tak docela správně. Nepochopili jsme ještě dobro, které může v životě kněze a církve vykonat žena svojí radou, pomocí a zdravým přátelstvím.“

Další dvě otázky položila Francesca Giansoldatiová z italského deníku Il Messaggero. Zajímalo ji v souvislosti se zákonem o soužití osob téhož pohlaví projednávaný v italském parlamentu, zda má dosud svoji hodnotu dokument Kongregace pro nauku víry z roku 2003 (Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály), ve kterém se praví, že katolík nesmí pro takový zákon hlasovat. A jaký postoj by měl zaujmout poslanec, který je katolíkem? Druhá otázka se týkala případného setkání papeže Františka s imámem káhirské univerzity Al-Azhar. Je po Moskvě nyní na obzoru další tání ve vztazích s Káhirou?

Jak má hlasovat poslanec, který je katolíkem. Setkání s imámem univerzity Al-Azhar.

„K té druhé otázce. Mons. Ayuso jel do Káhiry minulý týden, aby se setkal se zástupce imáma a pozdravil také jeho samotného. Mons. Ayuso je sekretář kardinála Taurana z Papežské rady pro mezináboženský dialog. Já se s imámem chci setkat a vím, že on by také rád, a tak hledáme způsob, jak to uskutečnit. Stále prostřednictvím kardinála Taurana. Dokážeme to. K tomu prvnímu argumentu. Nepamatuji si dobře onen dokument Kongregace z roku 2003. Katolický poslanec však musí hlasovat podle svého správně formovaného svědomí. Tolik bych k tomu řekl. Myslím, že to stačí. Říkám „správně formovaného“, protože svědomí není to, co se mi zdá. Pamatuji si, že když se hlasovalo o manželství osob téhož pohlaví v Buenos Aires, tak ti, co hlasovali mezi sebou diskutovali: „Máš v tom jasno?“ Odpověď: „Ne.“ – „Ani já ne?“ – „Tak se vzdáme hlasování a neprojde to.“ – „Kdyby to prošlo, tak bychom se postavili na stranu Kirchnerové!“ – „Raději budu pro Kirchnerovou než pro Bergoglia?“ – a tak podobně. Toto tedy není správně formované svědomí. A o homosexuálech opakuji, co jsem řekl cestou z Ria de Janeiro a co je v Katechismu katolické církve.“

Javier Martínez Brocal z agentury „Rome Reports“ se papeže Františka zeptal na jeho příští cesty, kdy se vrátí do Latinské Ameriky a zda se vydá do Číny. Druhá část otázky se odvolávala na výraz, který se v papežských projevech posledních dní opakovaně objevoval: totiž „snění“. O čem sníte vy a co je naopak vaší noční můrou?

Vztah k Číně. O papežových snech.

„Čína... (smích) vydat se tam: to by se mi moc líbilo!

Chtěl bych ovšem říci jednu věc, jednu pravdivou věc o mexickém lidu. Je to lid, který má velké bohatství, je to lid, který vás zaskočí... Má tisíciletou kulturu... Víte, že se dnes v Mexiku mluví 65 jazyky, počítáme-li domorodé? Je to lid velké víry, který trpěl náboženským pronásledováním a má své mučedníky – brzy budu dva nebo tři kanonizovat... Je to lid - a to je ztěží vysvětlitelné, protože slovo „lid“ není logickou kategorií, nýbrž kategorií mýtickou. A mexický lid je nevysvětlitelný: jeho bohatství, jeho dějiny, jeho radost i schopnost slavit a na druhé straně tyto tragédie, na které jste se ptali. Nemohu říci, že tento celek, tento lid nikdy nezklamal, že neskončil v mnoha válkách a věcech, které se nyní dějí...

V Ciudad Járez uzavřeli dvanáctihodinové příměří na dobu mojí návštěvy, potom budou pokračovat v bojích mezi sebou, všichni ti překupníci... Vitalita tohoto lidu, tomu všemu navzdory, je vysvětlitelná jedině díky Guadalupe. A já bych vás chtěl vybídnout, abyste se vážně zabývali událostí v Guadalupe. P. Maria tam skutečně je. Neumím si to jinak vysvětlit. A bylo by krásné, kdybyste se s tím vy, jako novináři, seznámili. Existuje celá řada dobrých knih, které vysvětlují toto zobrazení, jak vzniklo, co znamená.... A tak bude možné trochu lépe pochopit tento tak velký a krásný lid.“

Carolina Pigozzi z „Paris Match“ na to reagovala dotazem, o co papež prosil P. Marii Guadalupskou. Dále ji zajímalo v jakém jazyce se mu zdají sny, zda v italštině nebo ve španělštině.

Za co papež prosil Pannu Marii Guadalupskou

„Ano, řekněme, že sním v esperantu... (smích) Opravdu nevím, jak odpovědět. Vzpomínám si, že jsem párkrát měl sen v jiném jazyce. Ale že bych nějak zvlášť snil v jazycích, to ne. Zdají se mi určité postavy, to ano. Moje psychologie už je taková. Slova se mi zdají málo.“

Papež František si pak nechal připomenout první část otázky a pokračoval:

„Prosil jsem (P. Marii) za svět, za mír... za mnoho věcí... Musela z toho mít chudinka těžkou hlavu.... Prosil jsem o odpuštění, prosil jsem, aby církev rostla ve zdraví, prosil jsem za mexický národ... A také jsem mnoho prosil o to, aby kněží byli skutečnými kněžími, řeholnice skutečnými řeholnicemi a biskupové skutečnými biskupy, takoví, jaké nás Pán chce mít. O to jsem mnoho prosil. A pak také věci, které syn říká své mamince a které jsou tak trochu tajné... Děkuji, Carolino.

V slovenčine vyšlo toto znenie:

Tlačová konferencia pri spiatočnom lete z Mexika - odpovede pápeža Františka

Vatikán 20. februára - Prinášame preklad hlavných častí z tlačovej konferencie pápeža Františka počas spiatočného letu z Mexika vo štvrtok 18. februára 2016.

Maria Eugenia Jimenez Calíz z mexického denníka Milenio položila otázku ohľadom tisícov nezvestných osôb, napr. prípadu masového únosu 43 študentov z Ayotzinapa, ktorý hovorí za všetko. Opýtala sa, prečo sa pápež nestretol s ich príbuznými a tiež nevyslal posolstvo k tomuto problému.

„Keď si pozorne prečítate moje posolstvá, neustále som poukazoval na zavraždených, na mŕtvych, životy vyhasené všetkými týmito skupinami obchodujúcimi s drogami a s ľuďmi. Povedané inými slovami – poukázal som na tento problém. V tejto súvislosti som o tom hovoril ako o jednej z rán, ktorými Mexiko trpí. Boli tu aj pokusy prijať skupiny ľudí, ktoré sú medzi sebou rozhádané a bojujú proti sebe navzájom. Uprednostnil som to, aby sa všetci spoločne zúčastnili na niektorej zo svätých omší, napríklad na sv. omši v Ciudad Juárez. Avšak, síce ochota na prijatie tu bola, no bolo prakticky nemožné prijať všetky skupiny, ktoré boli vo vzájomnej opozícii medzi sebou. Je jasné, že pre mňa ako cudzinca je veľmi ťažké pochopiť túto situáciu. (...) K problému som sa v prejavoch vyjadril nakoľko som mohol, ako to môžete konštatovať. Je to bolesť, ktorú veľmi mocne pociťujem, pretože váš národ si nezaslúži takúto drámu.“

Javier Solorzano Zinser z mexického spravodajského média Canal Once formuloval otázku nasledovne: „Téma pedofílie, ako to dobre viete, má v Mexiku veľmi nebezpečné korene, veľmi bolestivé. Prípad pátra Maciela zanechal silné stopy, najmä na obetiach. Obete sa naďalej cítia nechránenými zo strany Cirkvi, mnohé z nich sú stále veriacimi ľuďmi a niektorí išli priamo cestou kňazstva. Pýtam sa Vás, čo si myslíte o tejto téme, či ste v niektorej chvíli rozmýšľali, že sa s obeťami stretnete, a vo všeobecnosti, je tu táto idea, že keď sa u niekoho z kňazov odhalí prípad tohto druhu, reaguje sa na to jeho presunutím do inej farnosti. Ako vnímate túto tému?“  

Pápež František odpovedal:

„Dobre, začnem tým druhým. Biskup, ktorý zmení farnosť kňazovi, keď rozpozná prípad pedofílie, je nezodpovedný. A najlepšiu vec, ktorú môže urobiť je predložiť rezignáciu. Jasné? Vráťme sa k tomu druhému, k prípadu Maciel. A tu mi dovoľte vzdať hold človeku, ktorý bojoval vo chvíli, v ktorej nemal silu, aby to presadil, až kým to napokon dokázal presadiť: Ratzinger. Kardinál Ratzinger, potlesk pre neho! Je to muž, ktorý mal celú dokumentáciu. Ako prefekt Kongregácie pre náuku viery mal všetko vo svojich rukách: vykonal vyšetrovania, a rad za radom sa dopracoval k zisteniam, no nemohol pokročiť ďalej k vykonaniu spravodlivosti. Ak si však spomínate, desať dní pred smrťou svätého Jána Pavla II., pri krížovej ceste na Veľký piatok, povedal celej Cirkvi, že je potrebné očistiť Cirkev od „porquerias“, od špinavostí. A pri omši Pro eligendo Pontifice – nie je hlúpy, vedel, že je jedným z kandidátov – nemal záujem maskovať svoj postoj a povedal presne to isté. Treba povedať, že bol odvážny, čím pomohol mnohým otvoriť tieto dvere. Toto by som chcel pripomenúť, pretože neraz zabúdame na skrytú prácu tých, ktorí pripravili základ na odkrytie hrnca.

Po tretie, robíme v tejto veci dosť veľa. S kardinálom štátnym sekretárom sme o tom hovorili a tiež aj so skupinou deviatich kardinálov poradcov, po ich vypočutí som sa rozhodol vymenovať tretieho pridaného sekretára Kongregácie pre náuku viery, ktorý sa bude zaoberať len týmito prípadmi. Pretože Kongregácia to nie je schopná robiť, pri tom všetkom, čo má na starosti - takže teraz to bude vedieť zvládnuť. Taktiež bol zriadený odvolací súd, ktorému predsedá Mons. Scicluna, ktorý sa zaoberá prípadmi v druhej inštancii. Pokiaľ ide o odvolania (rekurzy), prvým odvolaním sa zaoberá takzvaná „Feria quarta“ Kongregácie pre náuku viery – tak ju označujeme, keďže zasadá v stredu. To, aby sa odvolacie rekurzy vracali na prvú inštanciu, nie je správne. Takže druhý rekurz, plne v súlade s právom, je už s advokátom obhajcom. Treba to však zrýchliť, pretože máme oneskorenie v prípadoch, nakoľko prichádzajú nové prípady.

A ešte do tretice, ďalšia vec, ktorá pracuje veľmi dobre je Komisia pre ochranu mladistvých. Nie je striktne ohraničená na prípady pedofílie, ale na ochranu mladistvých. V ich sídle som sa stretol počas celého jedného dopoludnia so šiestimi z nich - dvoma Nemcami, dvoma Írmi a dvoma Angličanmi - mužmi i ženami, zneužívanými, obeťami A tiež som sa stretol s dvomi obeťami vo Filadelfii. Aj tam som v jedno ráno mal stretnutie s obeťami. Krátka, pracuje sa. Avšak ďakujem Bohu, že sa tento hrniec otvoril a potrebujeme ho ďalej otvárať a brať si z toho ponaučenie.

A nakoniec, chcem povedať, že je to ohavnosť, pretože kňaz je vysvätený nato, aby privádzal dieťa k Bohu. Takto ho však požiera v diabolskej obete, ničí ho! Ďalej, pokiaľ ide o prípad Maciel - vráťme sa ku Kongregácii [Kristových legionárov] - bol urobený zásah a dnes je Kongregácia, jej vedenie, na polovicu dosadzované. Čiže generálny predstavený je volený Radou a Generálnou kapitulou, ale vikára vyberá pápež. Dvaja generálni radcovia sú volení Generálnou kapitulou a ďalší dvaja pápežom, aby sme takýmto spôsobom pomohli zrevidovať staré účty.“

Phil Pulella z agentúry Reuters reagoval na problematiku predvolebnej kampane v USA, kde republikánsky kandidát Donald Trump chce po zvolení ostro zakročiť proti migrantom z Mexika a pápeža považuje za politika a za figúrku v službe migračnej politiky mexickej vlády. Spýtal sa Svätého Otca, čo si myslí o týchto obvineniach voči nemu a či môže americký katolík voliť takéhoto človeka:

„Nuž, vďaka Bohu, že ma nazval politikom, pretože Aristoteles definoval ľudskú bytosť ako ‚animal politicus‛: aspoň som teda ľudská bytosť! A že som figúrkou? - No, možno, neviem; nechávam to na posúdenie vaše a aj iných ľudí. Ďalej, človek – odkiaľkoľvek by bol – ktorý myslí iba na to, ako stavať múry, ale nie mosty, nie je kresťanom. Také niečo nie je v Evanjeliu. K ďalšej otázke, ktorú mi dávate – či voliť alebo nevoliť: do toho sa nemiešam. Len hovorím: ak hovorí tieto veci, tento človek nie je kresťan. Je potrebné pozrieť sa, či on tieto veci povedal. A tu by som radšej dobromyseľne pochyboval.“

Jean-Louis de la Vaissière z denníka France Presse sa vrátil k stretnutiu s patriarchom Kirillom na Kube: „Stretnutie s ruským patriarchom Kirillom a podpis spoločnej deklarácie privítal celý svet ako historický krok. No teraz, už dnes, sa na Ukrajine gréckokatolíci cítia zradení a hovoria o ‚politickom dokumente‛, na podporu ruskej politiky. V tých končinách sa znovu rozhorela slovná vojna. Rozmýšľate, že budete môcť ísť do Moskvy? Pozval vás patriarcha? Alebo ísť azda na jar na Krétu pozdraviť Panortodoxný koncil?“

Pápež František odpovedal:

„Začnem od konca. Budem prítomný duchovne a prostredníctvom posolstva. Páčilo by sa mi prísť ich na Panortodoxný koncil pozdraviť, pretože sú to bratia, ale musím ich rešpektovať. Viem však, že chcú pozvať katolíckych pozorovateľov – a toto je pekným mostom. Za týmito katolíckymi pozorovateľmi budem prítomný ja osobne, budem sa modliť a zo srdca žičiť tomu, aby pravoslávni napredovali, išli vpred, pretože sú bratmi a ich biskupi sú biskupmi tak ako my. Ďalej – Kirill. Môj brat. Pobozkali sme sa, objali a potom nasledoval hodinový rozhovor... [Dvojhodinový! - upresnil P. Lombardi, moderátor tlačovej konferencie] Dvojhodinový! Dve hodiny, počas ktorých sme sa rozprávali ako bratia, úprimne. A nikto nevie, o čom sme hovorili. Vedia len to, čo sme povedali na záver verejne – o tom, čo sme pri rozhovore prežívali.

Po tretie, onen článok, tie vyhlásenia na Ukrajine. Keď som to čítal, vzbudilo to vo mne isté obavy, pretože to bolo skôr vyjadrenie Svjatoslava Ševčuka, že ukrajinský národ, či niektorí Ukrajinci alebo mnohí z nich sa cítia hlboko sklamaní a zradení. Predovšetkým, ja Svjatoslava dobre poznám. V Buenos Aires sme štyri roky pracovali spolu. Keď bol zvolený za vyššieho arcibiskupa – v 42 rokoch, skvelý človek! –, vrátil sa do Buenos Aires po niektoré svoje veci. Prišiel za mnou a daroval mi malú ikonu Panny Márie, Matky milosrdenstva. A povedal mi: ‚Sprevádzala ma celý môj život. Teraz ju chcem zanechať tebe, ktorý si ma sprevádzal tieto štyri roky.‛ Je to jedna z mála vecí, ktoré som si nechal priviesť z Buenos Aires a mám ju na písacom stole. Je to človek, ktorého si vážim a s ktorým mám aj blízky vzťah, tykáme si, a preto sa mi to zdalo akosi čudné.

A spomenul som si na jednu vec, ktorú som vám už hovoril – na pochopenie určitej správy, deklarácie, je potrebné hľadať celkovú hermeneutiku [interpretačný kontext]. Kedy to povedal? V jednom vyhlásení zo 14. februára, minulú nedeľu. V rozhovore, ktorý robil jeden ukrajinský kňaz, nepamätám si meno. Rozhovor bol urobený na Ukrajine a bol publikovaný. Tá správa je súčasťou asi dvojstranového rozhovoru, kde sa nachádza v treťom odseku pred koncom, tak stručne. Prečítal som si rozhovor, a poviem toto: Ševčuk – to je tá dogmatická časť – sa prehlasuje za syna Cirkvi, v spoločenstve s Rímskym biskupom, s Cirkvou. Hovorí o pápežovi, o pápežovej blízkosti, a o sebe – o svojej viere, ale aj o viere pravoslávneho ľudu. V dogmatickej časti nie je nijaká ťažkosť, je to ortodoxia v dobrom zmysle slova, čiže katolícke učenie. Ďalej však, ako to býva v každom rozhovore – napr. v tomto – má každý právo povedať svoje veci, a toto nepovedal ohľadom stretnutia [s patriarchom], pretože o tomto stretnutí hovorí: ‚Je to dobrá vec a musíme ísť vpred‛.

V tejto druhej kapitole, to sú osobné myšlienky, ktoré určitý človek má. Napríklad toto, čo som povedal o biskupoch, ktorí premiestňujú pedofilných kňazov, že najlepšie čo môžu urobiť je odstúpiť, to vec... nie dogmatická, ale je to to, čo si myslím. A tak on má svoje osobné myšlienky, ktoré sú v rámci dialógu, a má právo ich mať. Všetko to, v čom je problém, hovorí ohľadom dokumentu. O skutočnosti stretnutia vyhlasuje: ‚Toto je Pán, Duch, ktorý napreduje, objatie‛… Všetko je v poriadku. A dokument? Dokument je diskutabilný. A ešte ďalšiu vec treba dodať: že Ukrajina prechádza momentom vojny, utrpenia, s mnohými interpretáciami. O ukrajinskom národe som sa zmienil s prosbami o modlitbu a blízkosť, veľa krát, tak pri modlitbe Anjel Pána, ako aj pri stredajších audienciách. Je tu ale historický fakt vojny, tu má každý svoj vlastný názor: aká je to vojna, kto ju začal, čím sa vytvára či nevytvára... Je zrejmé, že tu stojíme pred problémom historickým, ale zároveň aj osobným, existenciálnym problémom krajiny, ktorý hovorí o utrpení.

A v tomto kontexte by som uviedol tento odsek, a tu sa rozumie, čo hovoria veriaci. Pretože Svjatoslav hovorí: ‚Veľa veriacich mi telefonovalo alebo písalo o tom, že sú hlboko sklamaní a že ich Rím zradil’. Dá sa pochopiť, že ľud v danej situácii toto cíti! Dokument je ohľadom tejto ukrajinskej otázky diskutabilný, no hovorí sa v ňom, aby sa vojna zastavila a išlo sa k dohodám. Aj ja osobne som tiež žičil tomu, aby sa išlo podľa Minských dohôd, a nezotrelo sa lakťom to, čo už raz bolo napísané rukou. Rímska cirkev a pápež už od začiatku hovoria: ‚Usilujte sa o mier‛. Prijal som obidvoch prezidentov. A preto, keď hovorí, že toto počul od svojho ľudu, ja to chápem, rozumiem tomu. No nie je to „podstata“ správy. Správou je celok. Keď si prečítate celý rozhovor, zistíte, že je tam reč o vážnych dogmatických otázkach, ktoré pretrvávajú. Je v ňom túžba po jednote, napredovaní, o ekumenizme – on je človek ekumenický... Isteže sa tam vyskytujú aj určité názory... Napísal mi, keď sa dozvedel o tejto ceste, o stretnutí [na Kube], tak ako brat, ktorý svojmu bratovi predkladá svoje názory...

Mňa dokument nemrzí, ako taký. Nemrzí, v tom zmysle, že musíme rešpektovať veci, ktoré si každý môže v slobode myslieť, a v tej tak zložitej situácii. A zo strany Ríma... Nuncius je práve na hranici, kde sa bojuje, pomáhajúc vojakom, raneným. Rímska cirkev tam zaslala veľké množstvo pomoci. A neustále sa treba usilovať o mier, o dohody, aby sa rešpektovali Minské dohody. Toto je ten celok. Nuž, netreba sa vyľakať pre tú vetu. Toto je lekcia o tom, že každú správu si treba vyložiť v hermeneutike celku, nie čiastkovo.“

Francúzsky novinár zopakoval poslednú časť otázky: „Pozval vás patriarcha Kirill na návštevu do Moskvy, aby ste tam raz prišli?“

Svätý Otec sa k takto položenej otázke priamo nevyjadril a novinárom svoj dôvod vysvetlil:

„Bol by som rád, keby sa za obsah nášho stretnutia považovalo len to, čo sme povedali verejne. Takto je to dané. Ak by som povedal niečo viac, musel by som dodať ďalšie... To nie. Čo som povedal verejne a to, čo on povedal verejne, to je to, čo sa o súkromnom rozhovore môže povedať. Inak by nebol súkromným. Môžem vám ale povedať, že som odchádzal šťastný. A on tiež.“

Carlo Marroni z denníka Il Sole 24 Ore sa opýtal, čo si pápež myslí o adopciách pármi žijúcimi v registrovaných partnerstvách a o právach detí vo všeobecnosti k téme rodiny. Na vysvetlenie dodal, že táto otázka sa aktuálne prerokúva v talianskom parlamente.

„Po prvé, neviem, ako sa majú veci v talianskom parlamente. Pápež sa nemieša do talianskej politiky. Pri prvom stretnutí, ktoré som mal s [talianskymi] biskupmi v máji 2013 som im ako jednu z troch vecí povedal: ‚S talianskou vládou si veci riešte sami.‛ Pápež je tu pre všetkých, nemôže vstupovať do konkrétnej vnútornej politiky určitej krajiny. To nepatrí k úlohám pápeža. Moje myšlienky sú myšlienkami Cirkvi, ktoré už dala najavo pri mnohých situáciách. Taliansko totiž nie je prvou krajinou, ktorá touto skúsenosťou prechádza, sú mnohé. Ja si myslím to, čo Cirkev vždy hovorila.“

Paloma Garcia Ovejero z denníka Cope: „Svätý Otec, niekoľko týždňov trvá veľké znepokojenie vo viacerých krajinách Latinskej Ameriky, ale aj v Európe, kvôli vírusu „Zika“. Najväčšie riziko by sa týkalo tehotných žien: sú tu obavy. Niektorí predstavitelia navrhovali ísť na potrat alebo sa vyhnúť tehotenstvu. V tomto prípade: môže Cirkev vziať do úvahy koncept «menšieho zla»?“

„Potrat nie je „menšie zlo“. Je to zločin. Je to odstránenie jedného pre záchranu druhého. To je to, čo robí mafia. Je to zločin, absolútne zlo. Čo sa týka „menšieho zla“ - vyhnúť sa tehotenstvu je taký prípad - keď hovoríme v termínoch konfliktu medzi piatym a šiestym prikázaním. Pavol VI. - veľký! - v ťažkej situácii, v Afrike, dovolil rehoľným sestrám použiť antikoncepčné prostriedky pre prípad znásilnenia. Netreba si pliesť zlo vyhýbania sa tehotenstvu, samotné, s potratom. Potrat nie je teologický problém: je to ľudský problém, medicínsky problém. Zabíja sa jedna osoba, aby sa druhá zachránila - v najlepšom prípade - alebo aby si [človek] mohol užívať. Je to proti Hippokratovej prísahe, ktorú lekári musia skladať. Je to zlo samé v sebe, nie je to náboženské zlo, na začiatku, nie, je to ľudské zlo. A samozrejme, keďže je to ľudské zlo - ako každé zabitie - je na odsúdenie. Naopak, vyhnúť sa tehotenstvu nie je absolútne zlo - v niektorých prípadoch - ako napríklad v tom, ktorý spomínal blahoslavený Pavol VI., to bolo jasné. Okrem toho, vyzval by som lekárov, aby urobili všetko preto, aby sa našli vakcíny proti týmto dvom komárom, ktoré prenášajú toto zlo: na tomto treba pracovať... Ďakujem.“

Ludwig Ring-Eifel z nemeckej spravodajskej agentúry KNA pripomenul, že o pár týždňov Svätý Otec dostane prestížnu cenu Karola Veľkého tak, ako aj jeho predchodca Ján Pavol II., ktorému veľmi záležalo na jednote Európy. Tá je teraz narušená najprv krízou eura a aj krízou migrantov, preto Ring-Eifel žiadal slová pre Európanov, ktorí sa nachádzajú v tejto kríze.

„Najprv k Cene Karola Veľkého. Nebolo nikdy mojím zvykom prijímať vyznamenania alebo čestné doktoráty. Nielen kvôli pokore, ale pretože sa mi to nepáči. Malý výstrelok nezaškodí, ale mne sa to nepáči. V tomto prípade som bol ale presvedčený – nechcem povedať prinútený – svätou a teologickou tvrdohlavosťou kardinála Kaspera, ktorého v Aachene vybrali, aby ma presvedčil (smiech). A ja som povedal: ‚Áno, ale vo Vatikáne‛. Toto som povedal, a venujem ju Európe – aby bola spoločným vyznamenaním, cenou v záujme toho, aby Európa dokázala to, čo som ako túžbu vyjadril v Štrasburgu: aby mohla byť nie ‚babičkou Európou‛, ale ‚mamou Európou‛. Po druhé, pred nejakým dňom som si prečítal správy o danej kríze, ktorú ste spomenuli. Čítam noviny len málo, rýchlo si prelistujem najmä jedny – nepoviem ktoré, aby som nevzbudil žiarlivosť, ale vie sa, o ktoré ide (smiech). Čítam ich asi tak pätnásť minút a potom sa nechám informovať Štátnym sekretariátom... Pri čítaní novín sa mi zapáčilo jedno slovo - neviem, kto ho schvaľuje, a kto nie – ‚znovuzaloženie‛ (tal. ri-fondazione) Európskej únie. Spomenul som si na veľkých otcov [Európy]. No, kde je dnes niekto ako Schuman, ako Adenauer? Títo velikáni, ktorí v povojnovom období založili Európsku úniu. A páči sa mi táto myšlienka znovuzaloženia: kiež by sa dala zrealizovať! Pretože Európa, hoci by som netvrdil, že je jedinečná, ale má silu, kultúru a dejiny, ktoré nemožno premárniť, a musíme urobiť všetko preto, aby Európska únia mala silu a tiež inšpiráciu na ďalšiu cestu vpred. Neviem: toto je to, čo si myslím.“

Anne Thompsonová z NBC News položila túto otázku: ,,Svätý Otče, hovorili ste počas tejto cesty veľa o rodinách a o Roku milosrdenstva. Niektorí sa pýtajú, ako Cirkev, ktorá tvrdí, že je milosrdná, môže ľahšie odpustiť vrahovi ako tomu, kto sa rozvedie a znovu zosobáši…“

„Páči sa mi táto otázka! O rodine sa hovorilo na dvoch synodách a celý rok počas pápežových stredajších katechéz. Táto otázka je pravdivá a páči sa mi, lebo ste ju podali plasticky. V posynodálnom dokumente, ktorý vyjde azda ešte pred Veľkou nocou, jedna z mnohých kapitol bude zhŕňať všetko, čo synoda povedala o konfliktoch alebo zranených rodinách, a o pastorácii zranených rodín. Je to jedna zo starostí. Ďalšou je príprava na manželstvo. Pomyslite, že na prípravu ku kňazstvu je treba osem rokov štúdia, prípravy, a potom, po určitej dobe, ak to nezvládaš, požiadaš o dišpenz a ideš preč, a všetko je v poriadku. Avšak k prijatiu sviatosti, ktorá je na celý život, sú to zatiaľ len tri či štyri sedenia... Príprava na manželstvo je veľmi dôležitá. Myslím si, že je to jedna z vecí, ktorú Cirkev v bežnej pastorácii – aspoň v mojej krajine, v Južnej Amerike – dosť podcenila. Napríklad, ešte pred niekoľkými rokmi – dnes už tak nie – bol v mojej krajine zvyk nazývaný „casamiento de apuro“: rýchla svadba, pretože dieťa bolo „na ceste“. Mala sa tým uchrániť česť rodiny v spoločnosti. V takých prípadoch nešlo o slobodu a veľakrát boli takéto manželstvá neplatné. Ako biskup v tom čase som to kňazom zakázal robiť, keď išlo o toto... Nech sa dieťa narodí, nech sú naďalej ako snúbenci, a keď budú cítiť, že chcú mať zväzok na celý život, nech idú ďalej [k manželstvu]. No [príprava] na manželstvo je nedostatočná.

Potom ďalšou zaujímavou kapitolou je výchova detí. Obeťami rodinných problémov sú deti. No rovnako sú obeťami takých rodinných problémov, v ktorých sa manžel či manželka ocitajú nechtiac, napr. potreba práce. Keď otec nemá čas nazvyš, aby sa porozprával so svojimi deťmi, keď mama nemá voľný čas porozprávať sa s deťmi. Keď spovedám manželov, ktorí majú deti, pýtam sa: ‚Koľko máte detí?‛ Niektorí sa vyľakajú, pretože si vravia: ‚Kňaz sa ma bude pýtať, prečo ich nemáme viac...?‛ Ja im ale položím druhú otázku: ‚Hrávate sa so svojimi deťmi?‛ Väčšina, – ba takmer všetci – odpovedajú: ‚Nuž, otče, nemám čas, pracujem celý deň‛. Deti sa tak stávajú obeťami spoločenského problému, ktorý postihuje rodinu. Je to problém... Vaša otázka sa mi páči.

A tretia zaujímavá vec: na stretnutí s rodinami v Tuxtla bol jeden pár zosobášených po druhý raz, integrovaných do pastoračnej činnosti v Cirkvi. A kľúčové slovo, ktoré synoda použila – a ja ho použijem tiež – je ‚integrovať‛ do života Cirkvi zranené rodiny, rodiny znovuzosobášených párov, a všetko toto. No nezabúdajme dať deťom ústredné miesto! Tie sú prvými obeťami tak zranení, ako aj situácií chudoby, pracovnej a aj inej núdze.“

„Znamená to teda, že môžu pristúpiť k prijímaniu?“ - doplnila otázku americká novinárka.

„To je len jedna z vecí... je to cieľový bod. Integrovať do Cirkvi neznamená ‚chodiť na prijímanie‛. Pretože poznám znovuzosobášených katolíkov, ktoré prídu do kostola raz či dvakrát za rok a hovoria: ‚Ale ja chcem ísť na prijímanie!‛, ako keby prijímanie bolo nejakou poctou. Na integrácii treba pracovať. Všetky brány sú otvorené, ale nemožno povedať, že odteraz už ‚môžu pristupovať k prijímaniu‛. To by bolo zraňujúce aj pre manželov, pre samotný pár, pretože by sa im neumožnilo prejsť cestou integrácie. A títo dvaja boli šťastní! Vyjadrili to veľmi pekne: ‚Nepristupujeme k eucharistickému prijímaniu, ale prijímame tým, že ideme na návštevu do nemocnice, cez takto či inú službu...’ Ich integrácia zostáva v tejto podobe. Ak je tu niečo viac, Pán im to dá vedieť, ale... je to kráčanie, je to cesta.“