Aktuálne

Misericordia et misera

  • Vytlačiť

Misericordia et misera

Apoštolský list k záveru Svätého roku milosrdenstva 

 

František tým, čo budú čítať tento apoštolský list: milosrdenstvo a pokoj.

 

Misericordia et misera sú dve slová, ktoré sv. Augustín používa, keď hovorí o stretnutí Ježiša a cudzoložnice (porov. Jn 8, 1 – 11). Na priblíženie tajomstva Božej lásky, ktorá vychádza hriešnikovi v ústrety, nevedel nájsť krajšie a vhodnejšie vyjadrenie ako toto: „Ostali iba tí dvaja: biedna a milosrdenstvo“ (In Joh 33, 5). Koľko Božieho súcitu a Božej spravodlivosti je v tomto rozprávaní! Augustínovo učenie nám osvetlí záver mimoriadneho Svätého roku milosrdenstva, pričom naznačí cestu, ktorou sme pozvaní kráčať v budúcnosti.

 

1. Tento text z Jánovho evanjelia sa plným právom môže považovať za obraz toho, čo sme slávili počas svätého roku, obdobia bohatého na milosrdenstvo, ktoré od nás požaduje, aby sme ho v našich spoločenstvách slávili a prežívali stále. Milosrdenstvo totiž nemôže byť len akousi vsuvkou v živote Cirkvi, ale predstavuje samotnú jej existenciu, ktorá zjavuje najhlbšiu pravdu evanjelia a umožňuje sa jej dotýkať. Všetko sa zjavuje v milosrdenstve; všetko sa vyrieši v milosrdnej Otcovej láske.

 

Ježiš sa stretol s istou ženou. Ona, cudzoložnica a podľa Zákona odsúdená na trest ukameňovaním; on, ktorý svojím hlásaním a úplným sebaobetovaním, ktoré ho doviedlo až na kríž, znovu priviedol Mojžišov zákon k jeho pravému pôvodnému zmyslu. V jeho centre nie je zákon a právna spravodlivosť, ale Božia láska, ktorá dokáže čítať v srdci každého človeka a porozumieť jeho najskrytejšej túžbe; láska, ktorá má mať prednosť pred všetkým. V tomto evanjeliovom rozprávaní sa však nestretáva abstraktný hriech a abstraktný súd, ale hriešnica a Spasiteľ. Ježiš sa pozrel tej žene do očí a čítal v jej srdci: našiel tam túžbu po pochopení, odpustení a oslobodení. Bieda hriechu bola zahalená do milosrdenstva lásky. Nie je tu nijaký súd z Ježišovej strany, ktorý by nebol poznačený zľutovaním a súcitom so situáciou hriešnice.

 

Tým, ktorí ju chceli súdiť a odsúdiť na smrť, Ježiš odpovedá dlhým tichom, v ktorom necháva zaznieť Boží hlas tak vo svedomí ženy, ako aj jej žalobcov. Tí pustili kamene z rúk na zem a jeden po druhom sa vytratili (porov. Jn 8, 9). A po chvíli ticha Ježiš hovorí: „Žena, kde sú? Nik ťa neodsúdil? [...] „Ani ja ťa neodsudzujem. Choď a už nehreš!“ (Jn 8, 10 – 11). Tým jej pomohol hľadieť do budúcnosti s nádejou a pripravil ju, aby dokázala uviesť do pohybu svoj život; ak bude chcieť, od tej chvíle bude môcť „kráčať v láske“ (porov. Ef 5, 2). Keď sme už raz boli zahalení milosrdenstvom, ak aj v nás pretrváva slabosť voči hriechu, je prevýšená láskou, ktorá umožňuje hľadieť dopredu a žiť inak.

 

2. Ježiš to jasne vysvetlil na inom mieste: keď ho farizej pozval k sebe na obed a pristúpila k nemu istá žena, ktorú všetci poznali ako hriešnicu (porov. Lk 7, 36 – 50). Natierala mu nohy voňavým olejom, máčala mu ich slzami a utierala svojimi vlasmi (porov. v. 37 – 38). Na pohoršenú reakciu farizeja Ježiš odpovedá: „Odpúšťajú sa jej mnohé hriechy, lebo veľmi miluje. Komu sa menej odpúšťa, menej miluje“ (v. 47).

 

Odpustenie je najviditeľnejším znakom Otcovej lásky, ktorú chcel Ježiš zjavovať celým svojím životom. Neexistuje taký text evanjelia, ktorý by sa vymykal tomuto imperatívu lásky, dosahujúcej až k odpusteniu. Dokonca aj v poslednom okamihu svojho pozemského života, keď bol pribitý na kríži, vyslovuje Ježiš slová odpustenia: „Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo činia“ (Lk 23, 34).

 

Nič z toho, čo kajúci hriešnik predkladá Božiemu milosrdenstvu, nemôže ostať bez objatia jeho odpustenia. A preto nikto z nás nemôže klásť podmienky milosrdenstvu; ono vždy ostáva bezodplatným aktom nebeského Otca, nepodmienenou a nezaslúženou láskou. Nemôžeme preto riskovať, že sa postavíme proti plnej slobode lásky, ktorou Boh vstupuje do života každého človeka.

 

Milosrdenstvo je tým konkrétnym skutkom lásky, ktorá odpúšťa, pretvára a mení život. V tom sa ukazuje, že ide o božské tajomstvo. Boh je milosrdný (porov. Ez 34, 6), jeho milosrdenstvo trvá naveky (porov. Ž 136), z pokolenia na pokolenie objíma každého človeka, ktorý v neho dúfa a premieňa ho, darujúc mu svoj vlastný život.

 

3. Koľko radosti vytrysklo v srdciach týchto dvoch žien, cudzoložnice a hriešnice! Vďaka odpusteniu sa mohli konečne cítiť slobodné a šťastné ako nikdy predtým. Ich slzy zahanbenia a bolesti sa premenili na úsmev tých, čo vedia, že sú milované. Milosrdenstvo vyvoláva radosť, pretože srdce sa otvára nádeji na nový život. Radosť z odpustenia je nevypovedateľná, no presvitá z nás zakaždým, keď ju zažívame. Na jej počiatku je láska, ktorou nám Boh ide v ústrety a láme kruh egoizmu, ktorý nás opantal, aby nás urobil nástrojmi svojho milosrdenstva.

 

Aký veľký význam majú pre nás starobylé slová, ktorými sa riadili prví kresťania: „Obleč sa do radosti, ktorá je vždy Bohu milá a vítaná. V nej má záľubu. Každý radostný človek dobre koná, dobre myslí a pohŕda smútkom. [...] V Bohu budú žiť tí, čo sa vzďaľujú od smútku a zahaľujú sa do každej radosti“ (Hermasov pastier, XLII, 1 – 4). Skúsenosť milosrdenstva prináša radosť. Nedajme si ju vziať rôznymi žiaľmi a starosťami. Nech je stále pevne zakorenená v našom srdci a umožní nám vždy radostne hľadieť na náš každodenný život.

 

Zdá sa, že v kultúre, kde zväčša prevláda technika, sa množia rôzne formy smútku a osamelosti, ktorým podliehajú mnohí ľudia, aj mladí. Budúcnosť sa javí v zajatí neistoty, ktorá neumožňuje dosiahnuť stabilitu. A tak často vznikajú pocity melanchólie, smútku a nudy, ktoré môžu pomaly viesť k beznádeji. Na odohnanie klamlivých vidín sľubujúcich ľahko dosiahnuteľné šťastie a umelý raj sú potrební svedkovia nádeje a pravej radosti. Mnohými pociťované hlboké prázdno môže byť naplnené nádejou, ktorú nosíme v srdci, a z nej prameniacou radosťou. Je teda veľmi potrebné spoznať radosť, ktorá sa objavuje v srdci zasiahnutom milosrdenstvom. Preto si ako poklad chráňme vzácne Apoštolove slová: „Ustavične sa radujte v Pánovi!“ (Flp 4, 4; porov. 1 Sol 5, 16).

 

4. Slávili sme veľmi intenzívny rok, počas ktorého sme boli obdarovaní hojnosťou milosti milosrdenstva. Pánova dobrota a milosrdenstvo sa rozšírili po celom svete ako neskrotný a blahodarný vietor. A zoči-voči tomuto milujúcemu Božiemu pohľadu, ktorý sa takto obrátil na každého z nás, nemožno ostať ľahostajnými, pretože on mení život.

 

Preto cítime predovšetkým potrebu poďakovať sa Pánovi a povedať mu: „Pane, svojej krajine si preukázal milosť... Svojmu ľudu si odpustil vinu“ (Ž 85, 2 – 3). Presne tak to je: Boh pošliapal naše hriechy a do morských hlbín zahodil naše viny (porov. Mich 7, 19); už si ich nepripomína, zahodil ich za chrbát (porov. Iz 38, 17); ako je vzdialený východ od západu, tak sú naše hriechy vzdialené od neho (porov. Ž 103, 12).

 

V tomto svätom roku sa Cirkev dokázala naladiť na počúvanie a veľmi intenzívne zakúšať prítomnosť a blízkosť Otca, ktorý pôsobením Ducha Svätého zjavuje dar a poverenie Ježiša Krista odpúšťať hriechy. Bola to skutočne nová Pánova návšteva medzi nami. Pocítili sme, ako sa jeho životný dych vylial na Cirkev a jeho slová ešte raz definovali naše poslanie: „Prijmite Ducha Svätého. Komu odpustíte hriechy, budú mu odpustené, komu ich zadržíte, budú zadržané“ (Jn 20, 22 – 23).

 

5. Teraz uzatváram tento svätý rok; je čas hľadieť vpred a pochopiť, ako možno ďalej verne, radostne a nadšene prežívať bohatstvo Božieho milosrdenstva. V diele novej evanjelizácie môžu ostať naše spoločenstvá živými a dynamickými do tej miery, do akej bude „pastoračné obrátenie“, ktoré máme prežívať (porov. Evangelii gaudium, 27), denne formované obnovujúcou silou milosrdenstva. Neobmedzujme jej pôsobenie; nezarmucujme Ducha, ktorý stále naznačuje nové cesty, ktorými treba ísť, aby sme všetkým priniesli evanjelium, ktoré zachraňuje.

 

V prvom rade sme povolaní sláviť milosrdenstvo. Koľké bohatstvo je prítomné v modlitbe Cirkvi, keď vzýva Boha ako milosrdného Otca! V liturgii sa milosrdenstvo nielen opätovne vzýva, ale sa skutočne prijíma a prežíva. Od začiatku do konca eucharistického slávenia sa milosrdenstvo niekoľkokrát objavuje v dialógu medzi modliacim sa zhromaždením a Otcovým Srdcom, ktoré sa raduje, keď môže šíriť svoju milosrdnú lásku.

 

Po úvodnej prosbe o odpustenie so zvolaním „Pane, zmiluj sa“ sme ihneď uistení: „Nech sa zmiluje nad nami všemohúci Boh, nech nám hriechy odpustí a privedie nás do života večného“. A s touto dôverou sa spoločenstvo zhromažďuje v Pánovej prítomnosti, zvlášť vo svätý deň vzkriesenia. Mnohé texty „modlitby dňa“ majú za cieľ pripomenúť veľký dar milosrdenstva. Napríklad v Pôstnom období sa modlíme: „Bože, prameň nekonečného milosrdenstva a nesmiernej dobroty, ty nás učíš, že pôst, modlitba a skutky kresťanskej lásky sú liekom proti hriechu; láskavo prijmi vyznanie našej slabosti, a keď klesáme pod ťarchou previnení, pozdvihni nás svojou milosrdnou rukou“ (Rímsky misál, 3. pôstna nedeľa).

 

Potom sa ponoríme do vznešenej eucharistickej modlitby s prefáciou/piesňou vďaky, ktorá hlása: „Lebo si tak súcitne miloval svet, že si nám dal svojho Syna za Spasiteľa, ktorý nám bol podobný vo všetkom okrem hriechu“ (tamže, 7. nedeľa v Cezročnom období). Štvrtá eucharistická modlitba je navyše oslavnou piesňou na Božie milosrdenstvo: „milosrdne si pomáhal všetkým, aby ťa hľadali a našli“ (tamže, 4. eucharistická modlitba). „Zmiluj sa nad nami všetkými” (tamže, 2. eucharistická modlitba), je naliehavá prosba, ktorú kňaz vznáša pri eucharistickej modlitbe, aby nám vyprosil účasť na večnom živote.

 

Po modlitbe Otče náš pokračuje kňaz v modlitbe a prosí, aby nám Boh prišiel „milosrdne na pomoc“, uchránil nás pred hriechom a pred každým nepokojom. A pred znakom pokoja, ktorý si vo svetle prijatého odpustenia dávame ako prejav bratstva a vzájomnej lásky, sa znovu modlí: „Nehľaď na naše hriechy, ale na vieru svojej Cirkvi“ (tamže, obrad pokoja). Týmito slovami prosíme s pokornou dôverou o dar jednoty a pokoja pre svätú matku Cirkev. Slávenie Božieho milosrdenstva vrcholí v eucharistickej obete, ktorá je pamiatkou na Kristovo veľkonočné tajomstvo, z ktorého prýšti spása pre každého človeka, pre dejiny i celý svet. Skrátka, každý moment eucharistického slávenia odkazuje na Božie milosrdenstvo.

 

V celom sviatostnom živote sa nám dostáva hojne milosrdenstva. Nie náhodou sa Cirkev rozhodla vyslovene odvolávať na milosrdenstvo vo formulách dvoch sviatostí, ktoré sa nazývajú „uzdravujúce“, teda sviatosti zmierenia a sviatosti pomazania chorých. Formula rozhrešenia hovorí: „Milosrdný Boh Otec, ktorý smrťou a zmŕtvychvstaním svojho Syna zmieril svet so sebou a zoslal Ducha svätého na odpustenie hriechov, nech ti službou Cirkvi udelí odpustenie a pokoj“ (Obrad pokánia, 46). A pri pomazaní chorých sa hovorí: „Týmto svätým pomazaním a pre svoje láskavé milosrdenstvo nech ti Pán pomáha milosťou Ducha Svätého“ (Sviatosť pomazania chorých, 76).

 

Odkaz na milosrdenstvo je teda v modlitbe Cirkvi nielen povzbudzujúci, ale aj výsostne konajúci: treba povedať, že ak s vierou vzývame milosrdenstvo, bude nám udelené; ak ho vyznávame ako živé a reálne, skutočne nás premieňa. A toto je základný obsah našej viery, ktorý musíme vždy zachovať v celej jeho originalite: prv ako sa zjavil hriech, zjavila sa láska, ktorou Boh stvoril svet a ľudské bytosti. Láska je prvým skutkom, ktorým sa nám Boh dáva poznať a ide nám v ústrety. Preto majme otvorené srdcia pre dôveru, že sme Bohom milovaní. Jeho láska nás vždy predchádza, sprevádza a ostáva s nami, napriek nášmu hriechu.  

 

6. V tomto kontexte nadobúda osobitný význam počúvanie Božieho slova. Božie slovo sa hlása kresťanskému spoločenstvu každú nedeľu, aby bol Pánov deň ožiarený svetlom vychádzajúcim z veľkonočného tajomstva (porov. Druhý vatikánsky koncil, konštitúciu Sacrosanctum concilium, 106). Pri eucharistickom slávení to má podporovať skutočný dialóg medzi Bohom a jeho ľudom. Pri počúvaní biblických čítaní sa totiž znovu odvíjajú dejiny našej spásy cez neprestajné pôsobenie milosrdenstva, ktoré sa nám ohlasuje. Boh aj dnes hovorí s nami ako s priateľmi, „stýka sa“ s nami (Druhý vatikánsky koncil, dogmatická konštitúcia Dei verbum, 2), aby nám dal svoje priateľstvo a ukázal nám cestu života. Jeho Slovo sa stáva tlmočníkom našich žiadostí a starostí i plodnou odpoveďou, vďaka ktorej môžeme konkrétne okúsiť jeho blízkosť.

 

Aká dôležitá je homília, kde „je pravda sprevádzaná krásou a dobrom“ (apoštolská exhortácia Evangelii gaudium, 142), aby sa srdcia veriacich zachveli pred veľkosťou milosrdenstva! Veľmi odporúčam dobrú prípravu homílie a jej starostlivé prednesenie. Bude o to plodnejšia, o čo väčšmi kňaz zakúsil na sebe dobrotu Pánovho milosrdenstva. Sprostredkovanie istoty o tom, že Boh nás miluje, nie je otázkou rečníckeho cvičenia, ale podmienkou vierohodnosti vlastného kňazstva. Žiť milosrdenstvo je via maestra, aby sa ono stalo skutočným ohlasovaním útechy a obrátenia v pastorácii. Homília, ako aj katechéza musia byť vždy podopreté týmto pulzujúcim srdcom kresťanského života.

 

7. Biblia je veľkým príbehom, ktorý rozpráva o zázrakoch Božieho milosrdenstva. Každá jej strana je poznačená láskou Otca, ktorý si už od stvorenia želal vtlačiť do vesmíru stopy svojej lásky. Prostredníctvom slov prorokov a múdroslovných spisov formoval Duch Svätý dejiny Izraela, aby spoznával Božiu nehu a blízkosť, napriek nevernosti jeho ľudu. Ježišov život a jeho verejné účinkovanie výrazne poznačili dejiny kresťanského spoločenstva, ktoré chápalo vlastné poslanie na základe Ježišovho poverenia – stať sa trvalým nástrojom jeho milosrdenstva a odpustenia (porov. Jn 20, 23).

 

Prostredníctvom Svätého písma, ktoré sa uchováva živé v Cirkvi, Pán naďalej hovorí k svojej Neveste a ukazuje, akými cestami treba ísť, aby evanjelium spásy dosiahlo všetkých. Je mojím vrúcnym prianím, aby sa Božie slovo stále viac slávilo, poznávalo a šírilo, pretože prostredníctvom neho možno lepšie pochopiť tajomstvo lásky, ktorá pramení z tohto zdroja milosrdenstva. Jasne nám to pripomína Apoštol: „Celé Písmo je Bohom vnuknuté a užitočné na poúčanie, na usvedčovanie, na nápravu a na výchovu v spravodlivosti“ (2 Tim 3, 16).

 

Bolo by vhodné, aby každé spoločenstvo venovalo jednu nedeľu liturgického roka obnovenému úsiliu o šírenie, poznávanie a hlbšie pochopenie Svätého písma: jedna nedeľa celá venovaná Božiemu slovu, aby sme pochopili nevyčerpateľné bohatstvo, ktoré pochádza z trvalého dialógu Boha s jeho ľudom. Nech nášmu úsiliu nechýba kreativita, aby sa tento moment obohatil o iniciatívy, ktoré povzbudia veriacich stať sa živými nástrojmi odovzdávania Slova. Medzi tieto iniciatívy zaiste patrí čo najväčšie rozšírenie lectio divina, aby sa prostredníctvom modlitbového čítania posvätného textu podporil a rozvinul duchovný život. Lectio divina na témy milosrdenstva umožní konkrétne zakúsiť plodnosť posvätného textu, čítaného vo svetle celej duchovnej tradície Cirkvi, čo nevyhnutne vyústi do konkrétnych gest a skutkov lásky (porov. BENEDIKT XVI., apoštolská exhortácia Verbum Domini, 86 – 87).

 

8. Milosrdenstvo sa osobitným spôsobom slávi vo sviatosti zmierenia. To je okamih, v ktorom pociťujeme objatie Otca vychádzajúceho nám v ústrety, aby nám navrátil milosť byť znova jeho deťmi. Sme hriešnici a nesieme si so sebou bremeno protirečenia medzi tým, čo chceme robiť a čo, naopak, skutočne robíme (porov. Rim 7, 14 – 21); milosť nás však vždy predchádza a berie na seba tvár milosrdenstva, ktoré sa prejavuje v zmierení a odpustení. Boh nám dáva pochopiť jeho nesmiernu lásku práve zoči-voči nášmu hriešnemu stavu. Milosť je silnejšia a prekonáva každý možný odpor, pretože láska víťazí nad všetkým (porov. 1 Kor 13, 7).

 

Vo sviatosti odpustenia nám Boh ukazuje cestu obrátenia k nemu; pozýva nás znovu okúsiť jeho blízkosť. Je to odpustenie, ktoré môže byť dosiahnuté tak, že sa najskôr žije láska. Pripomína to tiež apoštol Peter, keď píše, že „láska zakrýva množstvo hriechov“ (1 Pt 4, 8). Iba Boh odpúšťa hriechy, no aj od nás žiada, aby sme boli pripravení odpúšťať tým druhým, ako aj on odpúšťa nám: „A odpusť nám naše viny, ako i my odpúšťame svojim vinníkom“ (Mt 6, 12). Aké smutné je, ak ostávame uzavretí sami v sebe a neschopní odpúšťať! Vtedy nadobúda prevahu nenávisť, hnev, odplata, ktoré robia život nešťastným a maria radostné úsilie o milosrdenstvo.

 

9. Jednou zo skúseností milosti, ktorú Cirkev mocne zažívala počas uplynulého svätého roku, bola zaiste služba misionárov milosrdenstva. Ich pastoračné pôsobenie malo zviditeľniť, že Boh nekladie nijaké hranice tým, ktorí ho hľadajú s pokorným srdcom, pretože všetkým ide v ústrety ako Otec. Dostal som mnohé radostné svedectvá o opätovnom stretnutí s Pánom vo sviatosti zmierenia. Nepremeškajme príležitosť prežívať vieru aj ako skúsenosť zmierenia. „Zmierte sa s Bohom!“ (2 Kor 5, 20), to je výzva, ktorú nám aj dnes Apoštol adresuje, aby každý veriaci mohol objaviť moc lásky, ktorá utvára „nové stvorenie“ (2 Kor 5, 17).

 

Vyslovujem svoju vďaku každému misionárovi milosrdenstva za túto cennú službu, ktorej poskytnutie umožňuje, aby pôsobila milosť odpustenia. Táto mimoriadna služba sa však zavretím svätej brány nekončí. Želám si totiž, aby stále trvala – až kým nepríde nové usmernenie – ako konkrétny znak toho, že milosť svätého roku je v rozličných častiach sveta naďalej živá a účinná. V tomto období bude mať dohľad nad misionármi milosrdenstva na starosti – ako priamy prejav mojej starostlivosti a blízkosti – Pápežská rada na podporu novej evanjelizácie, ktorá má tiež nájsť tie najkoherentnejšie formy vykonávania tejto cennej služby.

 

10. Kňazom znovu opakujem výzvu, aby sa veľmi starostlivo pripravovali na službu spovedania, ktorá je pravým kňazským poslaním. Srdečne ďakujem za vašu službu a prosím vás, aby ste boli voči všetkým ústretoví; aby ste boli svedkami otcovskej nežnosti, napriek vážnosti previnenia; ponáhľali sa, ak ide o pomoc a zamyslenie sa nad spáchaným hriechom; boli jednoznační pri predkladaní morálnych princípov; ochotní sprevádzať veriacich na ceste pokánia, sledujúc trpezlivo ich kroky; prezieraví pri rozlišovaní každého jednotlivého prípadu; veľkodušní pri udeľovaní Božieho odpustenia. Ako sa Ježiš pred cudzoložnicou rozhodol ostať ticho, aby ju zachránil pred odsúdením a smrťou, tak aj kňaz v spovednici nech má veľkodušné srdce, uvedomujúc si, že každý penitent/kajúcnik mu pripomína jeho vlastnú situáciu: hriešnika, no služobníka milosrdenstva.

 

11. Chcel by som, aby sme sa všetci zamysleli nad slovami Apoštola, napísanými na konci jeho života Timotejovi, keď vyznáva, že bol prvým z hriešnikov, no zároveň hovorí: „... ale dosiahol som milosrdenstvo“ (1 Tim 1, 16). Jeho slová majú veľkú silu podnietiť nás, aby sme sa zamysleli nad naším životom a uvideli, ako sa pôsobením Božieho milosrdenstva mení, obracia a pretvára naše srdce: „Ďakujem tomu, ktorý ma posilnil, Ježišovi Kristovi, nášmu Pánovi, že ma uznal za verného a zveril mi službu, hoci som bol predtým rúhač, prenasledovateľ a násilník. No dosiahol som milosrdenstvo“ (1 Tim 1, 12 – 13).

 

Preto si opätovne pripomínajme vždy s novým pastoračným zápalom Apoštolove slová, že Boh „nás skrze Krista zmieril so sebou a zveril nám službu zmierenia“ (2 Kor 5, 18). S ohľadom na túto službu nám bolo odpustené ako prvým; stali sme sa osobne svedkami univerzálnosti odpustenia. Neexistuje zákon ani predpis, ktorý by mohol Bohu zabrániť znovu objať syna, ktorý sa k nemu vracia a uznáva, že pochybil, no rozhodol sa začať odznova. Zastaviť sa len pri zákone je rovnaké, ako urobiť vieru a Božie milosrdenstvo zbytočnými. Zákon má propedeutickú hodnotu (porov. Gal 3, 24), ktorej cieľom je láska (porov. 1 Tim 1, 5). A kresťan je predsa pozvaný prežívať novosť evanjelia, „zákon Ducha, ktorý dáva život v Kristovi Ježišovi“ (Rim 8, 2). Aj v tých najzložitejších prípadoch, kde sme v pokušení nechať prevládnuť spravodlivosť vychádzajúcu len z normy zákona, treba veriť v silu prýštiacu z Božej milosti.

 

My spovedníci máme skúsenosť toľkých obrátení, ktoré sa dejú pred našimi očami. Cíťme teda zodpovednosť za gestá a slová, ktoré môžu vytrysknúť zo srdca penitenta, pretože objavil blízkosť a nehu Pána, ktorý odpúšťa. Nezmarme tieto chvíle svojím správaním, ktoré by mohlo protirečiť hľadanej skúsenosti milosrdenstva. Pomôžme skôr osvetliť priestor osobného svedomia nekonečnou Božou láskou (porov. 1 Jn 3, 20).

 

Sviatosť zmierenia musí nájsť svoje centrálne miesto v živote kresťana; preto si od kňazov vyžaduje, aby svoj život dali do „služby zmierenia“ (2 Kor 5, 18) tak, že nikomu, kto skutočne ľutuje, nebude zahatený prístup k láske Otca, ktorý čaká na jeho návrat, a všetkým bude ponúknutá možnosť zakúsiť oslobodzujúcu silu odpustenia.

 

Najvhodnejšou príležitosťou môže byť na najbližšiu Štvrtú pôstnu nedeľu slávenie iniciatívy 24 hodín pre Pána, ktorá už našla odozvu vo viacerých diecézach a ostáva silnou pastoračnou výzvou na intenzívne prežívanie sviatostnej spovede.

 

12. Pre potrebu zrušiť každú prekážku, ktorá by stála medzi prosbou o zmierenie a Božím odpustením, udeľujem odteraz všetkým kňazom z moci ich úradu fakultu odpustiť tým, čo spáchali hriech potratu. Fakulta, ktorú som udelil len na obdobie svätého roku (porov. List, ktorým sa udeľujú odpustky pri príležitosti mimoriadneho Svätého roku milosrdenstva,1. septembra 2015) sa teraz rozširuje na ďalší čas, bez ohľadu na to, čo by bolo ustanovené opačne. Chcel by som čo najsilnejšie zdôrazniť, že potrat je vážnym hriechom, pretože ukončuje život nevinného. Rovnako dôrazne však musím a smiem tvrdiť, že neexistuje nijaký hriech, ktorý by Božie milosrdenstvo nemohlo dosiahnuť a zničiť, keď nájde kajúce srdce, ktoré prosí o zmierenie s Otcom. Každý kňaz má preto byť radcom, oporou a posilou pri sprevádzaní penitentov na tejto ceste osobitného zmierenia.

 

Počas svätého roku som ustanovil, že veriaci, ktorí z rozličných dôvodov navštevujú kostoly spravované kňazmi z Bratstva sv. Pia X., prijímajú sviatostné rozhrešenie od svojich hriechov platne a dovolene (porov. tamže). Pre pastoračné dobro týchto veriacich a dúfajúc v dobrú vôľu ich kňazov, že sa s Božou pomocou znovu nastolí plné spoločenstvo s Katolíckou cirkvou, z vlastného rozhodnutia ustanovujem, že táto fakulta bude trvať aj po uplynutí milostivého obdobia, až kým nebude v tejto veci ustanovené niečo nové, pretože nikdy nikomu nesmie chýbať sviatostný znak zmierenia prostredníctvom odpustenia Cirkvi.

 

13. Milosrdenstvo má tiež tvár útechy. „Potešujte, potešujte môj ľud“ (Iz 40, 1), to sú naliehavé slová proroka, ktoré zaznievajú aj dnes, aby slová nádeje mohli dôjsť k tým, čo žijú v utrpení a bolesti. Nikdy si nenechajme ukradnúť nádej, ktorá pochádza z viery v zmŕtvychvstalého Pána. Je pravda, že sme často podrobení tvrdej skúške, no nikdy sa nesmieme vzdať istoty, že Pán nás miluje. Jeho milosrdenstvo sa prejavuje aj v blízkosti, v láske a podpore, ktoré mnohí bratia a sestry môžu ponúknuť druhým, keď ich prepadnú dni smútku a súženia. Osušiť slzy je konkrétny skutok, ktorý prelamuje kruh osamelosti, v ktorom sme často uzavretí.

 

Všetci potrebujeme útechu, pretože nikto nie je imúnny pred utrpením, bolesťou a nepochopením. Koľko bolesti môže vyvolať závistlivé slovo, ovocie nenávisti, žiarlivosti a hnevu! Koľko utrpenia môže vyvolať skúsenosť zrady, bolesti a opustenosti; koľko trpkosti smrť drahých osôb! Napriek tomu Boh nikdy nie je ďaleko, keď prežívame takéto tragédie. Slovo, ktoré povzbudzuje, objatie, ktoré ti umožní pocítiť pochopenie; pohladenie, ktoré umožňuje pocítiť lásku; modlitba, ktorá robí silnejšími... to všetko sú prejavy Božej blízkosti prostredníctvom útechy poskytnutej bratmi.

 

Niekedy môže byť veľmi nápomocné aj ticho; pretože niekedy neexistujú slová, ktoré by dali odpoveď na otázky toho, kto trpí. Ak chýbajú slová, môže ich nahradiť súcit toho, kto je prítomný; je nablízku, miluje a drží za ruku. Nie je pravda, že ticho je prejavom rezignácie, naopak, je to okamih sily a lásky. Aj ticho patrí k nášmu jazyku útechy, pretože sa mení na konkrétny skutok súcitu a účasti na utrpení brata.

 

14. V osobitnej situácii ako je tá naša, keď medzi mnohými inými krízami prežívame aj krízu rodiny, je dôležité, aby sa aj našim rodinám dostalo slova potechy. Dar manželstva je veľkým povolaním, ku ktorému s Kristovou milosťou prináleží aj veľkodušná, verná a trpezlivá láska. Krása rodiny ostáva napriek mnohým mrakom a alternatívnym návrhom nezmenená: „Radosť lásky, ktorá sa žije v rodinách, je aj potešením Cirkvi“ (posynodálna apoštolská exhortácia Amoris laetitia, 1). Cesta života, ktorá vedie muža a ženu k tomu, že sa stretnú, zamilujú a že si napokon pred Bohom sľúbia vernosť naveky, je často prerušená utrpením, zradou a osamelosťou. Radosť z daru detí nezbavuje rodičov starostí ohľadom ich rastu a výchovy, i ohľadom ich budúcnosti, ktorá má byť hodná intenzívneho prežívania.

 

Milosť sviatosti manželstva nielen posilňuje rodinu, aby bola privilegovaným miestom prežívania milosrdenstva, ale aj zaväzuje kresťanské spoločenstvo a celú pastoračnú činnosť, aby umožnili pôvodnej vznešenej hodnote rodiny vyniknúť. Tento svätý rok však nesmie viesť k tomu, že zabudneme na aktuálnu zložitú situáciu rodín. Skúsenosť milosrdenstva nás robí schopnými hľadieť na všetky tieto ľudské ťažkosti s postojom Božej lásky, ktorá je neúnavná v prijímaní a sprevádzaní (porov. tamže, 291 – 300).

 

Nemôžeme zabúdať, že každý človek nesie so sebou bohatstvo i bremeno vlastnej histórie, ktoré ho odlišuje od každej inej osoby. Náš život so svojimi radosťami a bolesťami je niečím jedinečným a neopakovateľným, čo prebieha pred milosrdným Božím pohľadom. To si vyžaduje predovšetkým zo strany kňazov pozorné duchovné, hlboké a obozretné rozlišovanie, aby sa ktokoľvek – nikoho nevynímajúc – a v akejkoľvek situácii života mohol cítiť skutočne prijatý Bohom, participovať na živote spoločenstva a byť začlenený do Božieho ľudu, ktorý neúnavne kráča k plnosti Božieho kráľovstva; kráľovstva spravodlivosti, lásky, odpustenia a milosrdenstva.

 

15. Osobitný význam v tomto kontexte nadobúda okamih smrti. Cirkev vždy prežívala tento dramatický prechod vo svetle vzkriesenia Ježiša Krista, ktoré nám otvorilo cestu k istote o budúcom živote. Veľkú výzvu, ktorej sa musíme chopiť, predstavuje pre nás predovšetkým súčasná kultúra, smerujúca často k zľahčovaniu smrti – až do tej miery, že ju považuje len za fikciu – alebo k jej ukrývaniu. Smrti je, naopak, potrebné čeliť a pripravovať sa na ňu ako na bolestný a nevyhnutný, no zmysluplný prechod: hraničný akt lásky voči osobám, ktoré nás opúšťajú, i voči Bohu, ktorému idú v ústrety. Vo všetkých náboženstvách je okamih smrti, podobne ako okamih narodenia, sprevádzaný prítomnosťou náboženského obradu. My máme skúsenosť s pohrebom ako modlitbou plnou nádeje ohľadom duše zomrelého, ktorá poskytuje útechu tým, čo trpia odchodom milovanej osoby.

 

Som presvedčený, že v rámci pastoračnej činnosti oduševnenej živou vierou potrebujeme zaistiť, aby boli naše liturgické znaky a modlitby konkrétne zažívané ako prejavy Pánovho milosrdenstva. On sám nám ponúka slová nádeje, keď hovorí, že nič a nikto nás nemôže nikdy oddeliť od jeho lásky (porov. Rim 8, 35). Zo strany kňaza je veľmi dôležitým sprevádzaním, keď sa podelí o toto poznanie, pretože tak pomáha zakúsiť blízkosť kresťanského spoločenstva v situácii slabosti, osamelosti, neistoty a plaču.

 

16. Končí sa svätý rok a zatvorí sa svätá brána. No brána milosrdenstva nášho srdca ostane stále otvorená. Naučili sme sa, že Boh sa k nám skláňa (porov. Oz 11, 4), aby sme ho aj my vedeli nasledovať a skláňať sa k svojim bratom. Túžba mnohých osôb vrátiť sa do domu Otca, ktorý očakáva ich príchod, bola vzbudená aj úprimnými a veľkodušnými svedkami Božej nežnej lásky. Svätá brána, ktorou sme v tomto roku prechádzali, nás voviedla na cestu lásky, ktorou máme každý deň verne a radostne kráčať. Je to cesta milosrdenstva, ktorá nám umožňuje stretať sa s mnohými bratmi a sestrami, ktorí naťahujú ruku, aby ju niekto uchopil a kráčal s nimi.

 

Blízkosť ku Kristovi si vyžaduje blízkosť k bratom, pretože nič nie je Otcovi milšie, ako konkrétny znak milosrdenstva. Milosrdenstvo sa zo samotnej svojej povahy stáva viditeľným a rukolapným len v konkrétnom a dynamickom skutku. Ak sme ho raz okúsili v jeho pravdivosti, už sa nestratí: neustále rastie a premieňa život. Ide o skutočné nové stvorenie, ktoré má nové srdce schopné milovať naplno a očisťuje oči, aby spoznali tie najskrytejšie potreby. Aké pravdivé sú slová, ktorými sa Cirkev modlí na Veľkonočnú vigíliu po prečítaní príbehu o stvorení: „Všemohúci a večný Bože, obdivuhodne si stvoril človeka a ešte obdivuhodnejšie si ho vykúpil“ (Rímsky misál, Veľkonočná vigília, modlitba po prvom čítaní).

 

Milosrdenstvo obnovuje a oslobodzuje, pretože ide o stretnutie dvoch sŕdc: Božieho Srdca, ktoré nám ide v ústrety, a srdca človeka. Ľudské srdce sa zohrieva a Božie ho uzdravuje: kamenné srdce sa premieňa na srdce z mäsa (porov. Ez 36, 26), schopné milovať napriek svojmu hriechu. Tu chápeme, čo je to byť skutočne „novým stvorením“ (porov. Gal 6, 15): som milovaný, teda existujem; bolo mi odpustené, teda sa rodím do nového života; bolo mi prejavené milosrdenstvo, teda sa stávam nástrojom milosrdenstva.

 

17. Počas svätého roku, zvlášť počas piatka milosrdenstva, som mohol zakúsiť, koľko dobra je vo svete. Často ho nepoznáme, pretože sa každý deň deje skryto a v tichosti. Aj keď o ňom nikto nehovorí, predsa existujú konkrétne znaky dobroty a nežnej lásky voči tým najmenším a bezbranným; voči najviac osamelým a opusteným. Skutočne existujú protagonisti lásky, ktorým nechýba solidarita s tými najchudobnejšími a najnešťastnejšími. Ďakujem Pánovi za tieto cenné dary, ktoré nás pozývajú, aby sme odhalili radosť byť nablízku slabosti zraneného ľudstva. S vďakou myslím na mnohých dobrovoľníkov, ktorí každý deň venujú svoj čas, aby svojou obetavosťou zjavovali Božiu prítomnosť a blízkosť. Ich služba je skutočným dielom milosrdenstva, ktoré pomáha mnohým ľuďom priblížiť sa k Cirkvi.

 

18. Nadišla chvíľa, popustiť trochu fantáziu milosrdenstva, aby sa zrodili mnohé nové diela, ovocie milosti. Cirkev dnes potrebuje hovoriť o tých „mnohých iných znameniach“, ktoré Ježiš vykonal a ktoré „nie sú zapísané“ (Jn 20, 30), aby sa stali výrečnými prejavmi plodnosti Kristovej lásky a spoločenstva, ktoré z neho žije. Hoci prešlo viac ako dvetisíc rokov, skutky milosrdenstva naďalej zjavujú Božiu dobrotu.

 

Ešte i dnes trpia celé populácie hladom a smädom a obrazy detí, čo nemajú vôbec nič na jedenie, vyvolávajú veľké znepokojenie. Celé zástupy ľudí naďalej migrujú z jednej krajiny do druhej, hľadajúc jedlo, prácu, domov a mier. Trvalým dôvodom utrpenia, ktoré si vyžaduje pomoc, útechu a podporu, je choroba v jej najrozličnejších podobách. Väznice sú miestami, kde sa často k obmedzujúcemu trestu pridávajú v dôsledku neľudských podmienok i veľmi ťažké strádania. Stále je veľmi rozšírená negramotnosť, ktorá bráni deťom vzdelávať sa a vystavuje ich novým formám otroctva. Predovšetkým na Západe vedie kultúra neobmedzeného individualizmu k potlačeniu zmyslu pre solidaritu a zodpovednosť za druhých. Aj sám Boh ostáva dnes pre mnohých neznámy: to predstavuje najväčšiu chudobu a najväčšiu prekážku na uznanie nedotknuteľnej dôstojnosti ľudského života.

 

Je zrejmé, že skutky telesného a duchovného milosrdenstva predstavujú aj v dnešných časoch potvrdenie významu milosrdenstva a jeho pozitívneho pôsobenia ako spoločenskej hodnoty. Milosrdenstvo nás totiž pobáda k tomu, aby sme si vyhrnuli rukávy a navrátili dôstojnosť miliónom ľudí, ktorí sú našimi bratmi a sestrami a sú pozvaní budovať s nami „spoľahlivé mesto“ (encyklika Lumen fidei, 50).

 

19. Počas tohto svätého roku sa udiali mnohé konkrétne znamenia milosrdenstva. Spoločenstvá, rodiny i jednotlivci znovuobjavili radosť zo vzájomného delenia sa a krásu solidarity. Predsa to však nestačí. Vo svete naďalej vznikajú nové formy duchovnej i materiálnej chudoby, ktoré ohrozujú dôstojnosť osôb. Preto musí Cirkev stále bdieť a byť pripravená hľadať nové skutky milosrdenstva a veľkodušne a s nadšením ich uskutočňovať.

Zapojme preto všetky sily, aby sme vedeli dať konkrétnu podobu našej láske a zároveň rozumu v skutkoch milosrdenstva. Milosrdenstvo totiž dokáže pôsobiť aj zvnútra a má tendenciu šíriť sa ako olejová škvrna, ktorá nepozná hranice. V tomto zmysle sme povolaní dať novú tvár tým skutkom milosrdenstva, ktoré sú známe už oddávna. Milosrdenstvo ich totiž presahuje; je vždy niečím viac, je vždy plodné. Je ako kvas, ktorý prekvasí cesto (porov. Mt 13, 33), a ako zrnko horčice, ktoré sa stane stromom (porov. Lk 13, 19).

 

Pomyslime len napríklad na skutok telesného milosrdenstva zaodieť nahého (porov. Mt 25, 36.38.43.44). Ten odkazuje na počiatok v rajskej záhade, kde Adam a Eva zistili, že sú nahí, a keď začuli, že Pán prichádza, hanbili sa a skryli (porov. Gn 3, 7 – 8). Vieme, že Pán ich potrestal, no predsa „urobil Adamovi a jeho žene kožený odev a obliekol ich“ (Gn 3, 21). Hanba je prekonaná a dôstojnosť navrátená.

 

Obráťme svoj zrak aj na Ježiša na Golgote. Boží Syn je na kríži nahý; o jeho spodný odev losovali a vzali si ho vojaci (porov. Jn 19, 23 – 24); už nemá nič. Na kríži sa ukazuje krajná spoluúčasť Ježiša s tými, čo stratili svoju dôstojnosť, lebo im chýba i to najnutnejšie. Tak ako je Cirkev povolaná stať sa „Kristovou tunikou“ (porov. CYPRIÁN, Jednota Katolíckej cirkvi, 7), aby zaodela svojho Pána, tak je tiež povinná byť solidárnou s nahými zeme, aby znovuzískali dôstojnosť tých, čo sú odetí. „Bol som nahý a priodeli ste ma“ (Mt 25, 36). To nás zaväzuje, aby sme neodvracali svoju tvár pred novými formami chudoby a marginalizácie, ktoré brania ľuďom žiť dôstojne.

 

Nemať prácu a nedostávať spravodlivú mzdu; nemať domov alebo krajinu, kde možno bývať; byť diskriminovanými pre vieru, rasu, spoločenské postavenie... tieto a mnohé ďalšie okolnosti ohrozujú dôstojnosť človeka. A kresťania na ne odpovedajú milosrdným konaním predovšetkým vo forme bdelosti a solidarity. Koľko je dnes situácií, v ktorých môžeme ľuďom navrátiť ich dôstojnosť a umožniť ľudský život! Pomyslime len na mnohé deti, znášajúce násilie najrôznejšieho druhu, ktoré im kradne radosť zo života. Ich smutné a zmätené tváre sa vtlačili do mojej mysle; prosia o našu pomoc, aby sme ich oslobodili z otroctiev súčasného sveta. Tieto deti sú mladými zajtrajška; ako ich pripravujeme na dôstojný a zodpovedný život? S akou nádejou môžu čeliť prítomnosti i vlastnej budúcnosti?

 

Spoločenský charakter milosrdenstva si vyžaduje, aby sme neostali nečinní a zahnali ľahostajnosť a pokrytectvo, aby naše plány a projekty neostali len na papieri. Duch Svätý nech nám pomáha byť vždy pripravení ponúknuť – nezištne a konkrétne – svoj príspevok, aby spravodlivosť a dôstojný život neostali len príležitostnými slovami, ale stali sa konkrétnym úsilím tých, čo chcú svedčiť o prítomnosti Božieho kráľovstva.

 

20. Sme pozvaní rozvíjať kultúru milosrdenstva, založenú na znovuobjavení stretnutia s druhými; kultúru, v ktorej nik nehľadí na druhého s nezáujmom ani neodvráti pohľad, keď vidí utrpenie bratov. Skutky milosrdenstva sú „umeleckými dielami“: ani jeden nie je rovnaký ako druhý; naše ruky ich môžu vymodelovať tisícimi spôsobmi, a hoci je len jeden Boh, ktorý ich inšpiruje, a jedna „matéria“, z ktorej sú vytvorené – teda samotné milosrdenstvo – každý nadobúda odlišnú podobu.

 

Skutky milosrdenstva sa totiž dotýkajú celého života človeka. Preto môžu spôsobiť skutočnú kultúrnu revolúciu práve prostredníctvom gest, ktoré dokážu zasiahnuť telo i ducha, teda život človeka. Takýto záväzok môže kresťanské spoločenstvo prijať za vlastný, lebo si uvedomuje, že Pánovo slovo ho stále vyzýva, aby vystúpilo z ľahostajnosti a individualizmu, vedúcich k pokušeniu uzavrieť sa, aby sme mali pohodlný a bezstarostný život. „Veď chudobných máte vždy medzi sebou,“ (Jn 12, 8), hovorí Ježiš svojim učeníkom. Nijaké alibi nemôže ospravedlniť náš nezáujem, keď vieme, že on sa stotožnil s každým z nich.

 

Kultúra milosrdenstva sa buduje vo vytrvalej modlitbe, v poslušnom otvorení sa pôsobeniu Ducha, v dôvernom poznaní životov svätých a v konkrétnej blízkosti voči chudobným. Je to naliehavá výzva, ktorá má zabrániť tomu, aby sme nesprávne pochopili, kde je dôležité zapojiť sa. Pokušenie robiť „teóriu milosrdenstva“ možno prekonať len do tej miery, do akej sa spomínané konanie stane každodenným životom spoluúčasti a delenia sa. Okrem toho nikdy nesmieme zabudnúť na slová, ktorými apoštol Pavol hovorí o svojom stretnutí s Petrom, Jakubom a Jánom po svojom obrátení, keď zdôrazňuje podstatný aspekt svojho poslania i celého kresťanského života: „Len aby sme pamätali na chudobných, čo som sa aj usiloval robiť“ (Gal 2, 10). Nesmieme zabúdať na chudobných: je to výzva, ktorá je aktuálnejšia ako kedykoľvek predtým a ktorá je naliehavá pre svoju evanjeliovú zrejmosť.

 

21. Skúsenosť uplynulého svätého roku nám vryla do pamäti slová apoštola Petra: „Kedysi... vy, čo ste nedosiahli milosrdenstvo, teraz ste milosrdenstvo dosiahli“ (1 Pt 2, 10). Nenechávajme si žiarlivo len pre seba to, čo sme dostali; dokážme sa podeliť o to s trpiacimi bratmi, aby boli podopieraní silou Otcovho milosrdenstva. Naše spoločenstvá sa otvárajú, aby prijali tých, ktorí žijú na našom území, aby prostredníctvom svedectva veriacich všetci zažili Božie pohladenie.

 

Toto je čas milosrdenstva. Každý deň našej cesty je poznačený prítomnosťou Boha, ktorý riadi naše kroky silou milosti, ktorú Boh vložil do srdca, aby ho formoval a urobil schopným milovať. Je to čas milosrdenstva pre všetkých a pre každého, aby si nik nemohol myslieť, že je vylúčený z Božej blízkosti a z moci jeho nežnej lásky. Je to čas milosrdenstva, aby tí, čo sú slabí a bezbranní, vzdialení a osamotení mohli pocítiť prítomnosť bratov a sestier, ktorí im pomáhajú v ich potrebách. Je to čas milosrdenstva, aby chudobní cítili na sebe úctivý, no pozorný pohľad tých, čo premohli ľahostajnosť a pochopili, v čom je podstata života. Je to čas milosrdenstva, aby každý hriešnik neustále prosil o odpustenie a pocítil Otcovu ruku, ktorá ho vždy prijíma a privíja k sebe.

 

Pokým sa vo všetkých katedrálach a svätyniach sveta zatvárajú brány milosrdenstva, vo svetle „Jubilea sociálne vylúčených“ prišiel som na myšlienku sláviť v celej Cirkvi Svetový deň chudobných – ako konkrétny výsledok uplynulého mimoriadneho Svätého roku milosrdenstva – a to na 33. nedeľu v Cezročnom období. To by bola najdôstojnejšia príprava na slávnosť nášho Pána Ježiša Krista, Kráľa vesmíru, ktorý sa stotožnil s malými a chudobnými a ktorý nás bude súdiť podľa skutkov milosrdenstva (porov. Mt 25, 31 – 46). Bol by to deň, ktorý by spoločenstvu a každému pokrstenému pomohol zamyslieť sa nad tým, že chudoba je v samotnom srdci evanjelia a tiež nad skutočnosťou, že pokiaľ Lazár leží pred dverami nášho domu (porov. Lk 16, 19 – 21), nemôže nastať spravodlivosť ani sociálny mier. Tento svetový deň bude tiež predstavovať skutočnú formu novej evanjelizácie (porov. Mt 11, 5), ktorou je potrebné obnovovať tvár Cirkvi v jej trvalej aktivite pastoračného obrátenia, aby bola svedkyňou milosrdenstva.

 

22. Nech sú k nám stále obrátené milosrdné oči Svätej Božej Matky. Ona je prvá, čo otvorila túto cestu a sprevádza nás, keď svedčíme o láske. Matka milosrdenstva zhromažďuje všetkých pod svoj ochranný plášť, ako ju často zobrazuje umenie. Dôverujme v jej materskú pomoc a nasledujme jej trvalý príkaz hľadieť na Ježiša, žiarivú tvár Božieho milosrdenstva.

 

Dané v Ríme pri svätom Petrovi 20. novembra 2016, na slávnosť nášho Pána Ježiša Krista, Kráľa vesmíru, vo štvrtom roku pontifikátu

 

František

 

 

Česká sekce RV:

 

František

těm, kdo čtou tento apoštolský list:

milosrdenství a pokoj.

Misericordia et misera - tato dvě slova užívá svatý Augustin, když komentuje setkání Ježíše a cizoložné ženy (srov. Jan 8,1-11). Nemohl najít krásnější a přiléhavější výraz, který by umožnil chápat tajemství Boží lásky, jež vychází hříšníkovi vstříc: „Zůstali pouze ti dva: ubožačka (misera) a milosrdenství (misericordia)“ (In Joh 33,5). Kolik božské slitovnosti i spravedlnosti obsahuje tento příběh! Z něho plynoucí ponaučení osvěcuje závěr mimořádného Svatého roku milosrdenství a ukazuje cestu, po které jsme povoláni se ubírat v budoucnosti.

1. Tato evangelní pasáž může být právem pojata jako obraz toho, co jsme ve Svatém roce slavili: čas milosrdenství požadujícího, aby v našich komunitách bylo slaveno a prožíváno neustále. Milosrdenství totiž nemůže být jakousi vsuvkou v životě církve, nýbrž samotnou její existencí působící zjevnost a hmatatelnost hluboké pravdy evangelia. V milosrdenství se zjevuje všechno; všechno se vyřeší v milosrdné Otcově lásce.

Setkali se žena a Ježíš. Ona - cizoložnice, která měla být podle Zákona odsouzena k ukamenování; On, který svým kázáním a plným sebeodevzdáním, jež ho vedlo na kříž, přivedl mojžíšský Zákon k jeho původnímu smyslu. Jádrem není Zákon a zákonná spravedlnost, nýbrž Boží láska, která dovede číst v srdci každého člověka a chápat jeho nejskrytější touhu a která má mít ve všem prvenství. V tomto evangelním příběhu nicméně nedochází k abstraktnímu setkání hříchu a soudu, nýbrž hříšnice a Spasitele. Ježíš pohlédl do očí oné ženy, četl v jejím srdci a nalezl tam touhu po porozumění, odpuštění a osvobození. Bída hříchu byla oděna milosrdenstvím lásky. Ježíš nepronáší žádný soud, který by se nevyznačoval slitováním a soucitem s touto hříšnicí. Těm, kdo ji chtěli soudit a odsoudit k smrti, odpovídá Ježíš dlouhým mlčením, jímž chce dát zaznít Božímu hlasu ve svědomí jak oné ženy, tak jejích žalobců. Ti pustí z rukou kameny a jeden po druhém odejdou (srov. Jan 8,9). A po onom odmlčení Ježíš říká: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil? ... Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška již nehřeš“ (vv.10-11). Takto jí pomohl pohlédnout do budoucnosti s nadějí a připravit ji, aby svůj život dala znovu do pohybu; od nynějška, bude-li chtít, může „žít v lásce“ (srov. Ef 5,2). Je-li člověk oděn milosrdenstvím, pak náklonnost ke hříchu, i když trvá stále, je překonána láskou umožňující hledět dál a žít jinak.

2. Ježíš to ostatně učil jasně, když byl pozván k obědu jedním farizejem, a přistoupila tam k němu jistá žena, všem známá hříšnice (srov. Lk 7,36-50). Pomazala mu nohy drahocenným olejem, smáčela je slzami a sušila svými vlasy (srov. v.37-38). Na pohoršenou reakci farizeje Ježíš odpovídá: „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuju tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje“ (v.47).

Odpuštění je nejvíce viditelným znamením Otcovy lásky, kterou chtěl Ježíš zjevit svým životem. V evangeliu není místo, které by se vymykalo tomuto imperativu lásky, která sahá až k odpuštění. Dokonce v poslední chvíli svého pozemského života, když byl přibíjen na kříž, pronáší Ježíš slova odpuštění: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).

Nic z toho, co kající se hříšník předkládá Božímu milosrdenství, nemůže zůstat bez Jeho odpuštění. Z tohoto důvodu nemůže nikdo klást meze milosrdenství, které navždy zůstane úkonem velkorysosti nebeského Otce, bezpodmínečné a nezasloučené lásky. Nemůžeme se proto vystavovat riziku, že budeme odporovat plné svobodě lásky, s níž Bůh vstupuje do života každého člověka.

Milosrdenství je konkrétní skutek lásky, který odpuštěním přetváří a mění život. Tak se projevuje Jeho božské tajemství. Bůh je milosrdný (srov. Ex 34,6), jeho milosrdenství trvá navěky (srov. Žl 136), od pokolení do pokolení objímá každého člověka, který v Něho důvěřuje, proměňuje ho a obdarovává svým vlastním životem.

3. Kolik jen radosti se probudilo v srdci těch dvou žen, cizoložnice a hříšnice! Odpuštění jim umožnilo konečně se cítit svobodně a šťastně jako nikdy dříve. Slzy zahanbení a bolesti se proměnily v úsměv toho, kdo ví, že je milován. Milosrdenství vzbuzuje radost, protože srdce se otevírá naději nového života. Radost odpuštění je nevypověditelná, ale pokaždé, když ji zakusíme, vyzařuje z nás. Na jejím počátku je láska, s níž nám Bůh vychází vstříc a činí z nás nástroje milosrdenství tím, že prolamuje kruh egoismu, který nás obepíná.

Jak jsou i pro nás důležitá starobylá slova, jimiž se řídili první křesťané: „Buď dobré mysli. Ta je Bohu vždycky milá a příjemná, a v ní se raduj. Každý kdo je dobré mysli, koná dobré, myslí na dobro a smutek je mu něčím cizím. [...] Bohu budou žít všichni, kteří se zbaví smutku a obléknou si radost“ (Hermův Pastýř, II, X, III, 1.4b). Prožitek milosrdenství dává radost. Nenechme si ji odnést pryč různými trápeními a starostmi. Kéž zůstává dobře zakořeněna v našem srdci a stále nám umožňuje pokojně hledět na každodenní život.

Zdá se, že ve světě, který je často ovládán technikou, narůstají formy smutku a osamělosti, kterým lidé, včetně těch mladých, podléhají. Zdá se totiž, že budoucnost je v zajetí nejistoty, která nedává stabilitu. A tak se rodí pocity trudnomyslnosti, smutku a nudy, které mohou pozvolna přivádět k zoufalství. Je zapotřebí svědků pravé naděje a radosti, aby byly vypuzeny chiméry slibující snadné štěstí umělých rájů. Hluboká prázdnota mnohých může být vyplněna nadějí, kterou nosíme v srdci, a radostí, která z ní plyne. Je tolik potřeba poznat radost, která se zjevuje v srdci, jehož se dotklo milosrdenství. Vezměme si proto k srdci slova apoštola: „Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4,4; srov. 1 Sol 5,16).

4. Slavili jsme intenzivní Svatý rok, během něhož jsme obdrželi překypující milost milosrdenství. Jako silné a ozdravné vanutí byly na svět seslány dobrota a milosrdenství Páně. Tváří v tvář tomuto milujícímu pohledu Boha, který k nám byl tak dlouhodobě obrácen, nemůžeme zůstat lhostejní, protože proměňuje život.

Předně cítíme potřebu poděkovat Pánu a říci mu: „Byl jsi milostivý, Hospodine, své zemi [...] Odpustils vinu svého lidu, přikryl jsi všechny jeho hříchy“ (srov. Žl 85,2-3). Je tomu právě tak: Bůh přikryl naše viny a svrhnul naše hříchy do mořských propastí (srov. Mich 7,19); už na ně nevzpomíná, hodil je za sebe (srov. Iz 38,17); jako je východ vzdálen od západu, tak jsou naše hříchy od Něho vzdáleny (srov. Žl 103, 12).

V tomto Svaté roce dokázala církev vnímat a zakoušet intenzivní přítomnost a blízkost Otce, který působením Ducha svatého učinil zjevnějším dar a mandát Ježíše Krista týkající se odpuštění. Bylo to skutečně nové navštívení Páně mezi námi. Cítili jsme, jak jeho živoucí vanutí splývá na církev a Jeho slova nám znovu ukázala naše poslání: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).

5. Nyní po skončení tohoto Svatého roku je čas pohlédnout vpřed a pochopit, jak nadále věrně, radostně a nadšeně zakoušet bohatství božského milosrdenství. Naše společenství budou moci v díle nové evangelizace být nadále živá a dynamická v té míře, do jaké „pastorační konverze“, kterou jsme povoláni žít (srov. Evangelii gaudium, 27), bude denně utvářena obnovitelskou silou milosrdenství. Neomezujme jeho působení; nezarmucujme Ducha, který stále ukazuje nové cesty, po nichž je třeba nést evangelium spásy všem.

Na prvním místě jsme povoláni milosrdenství slavit. Kolik bohatství je přítomno v modlitbě církve vzývající Boha jako milosrdného Otce! V liturgii je milosrdenství nejenom opakovaně zmiňováno, ale skutečně přijímáno a prožíváno. Od začátku do konce se při slavení eucharistie objevuje milosrdenství v dialogu mezi modlícím se shromážděním a Otcovým srdcem, které se raduje, když může prokazovat svou milosrdnou lásku. Po úvodním úkonu kajícnosti a po zvolání „Pane smiluj se nad námi“, následuje ihned ujištění: „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného“. V této důvěře se obec shromažďuje v Pánově přítomnosti zejména v posvátný den vzkříšení. Mnohé mešní vstupní modlitby se dovolávají velkého daru milosrdenství. V postní době například slovy: „Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž nám své slitování a pozvedni nás k sobě“ (Římský misál, 3. neděle postní). Potom jsme ponořeni do velké eucharistické modlitby následující prefací: „Tys tak miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna: stal se člověkem, žil náš život a podobal se nám ve všem, kromě hříchu“ (tamt. Preface 7. pro neděle v mezidobí). Čtvrtá eucharistická modlitba je celá hymnem na Boží milosrdenství: „Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli.“ „Smiluj se nad námi nade všemi“ (tamt., Druhá eucharistická modlitba) je naléhavá žádost, kterou pronáší kněz, jenž prosí o účast na věčném životě. Po modlitbě Otče náš pokračuje kněz prosbou o pokoj a vysvobození z hříchu a říká: „Smiluj se nad námi a pomoz nám“. A před pozdravením pokoje, vyjadřujícím bratrství a vzájemnou lásku ve světle obdrženého odpuštění, se opět modlí: „Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve“ (tamt. Pozdravení pokoje). Prostřednictvím těchto slov v pokorné důvěře prosíme o dar jednoty a pokoje skrze svatou Matku církev. Slavení božského milosrdenství vrcholí v eucharistické oběti, památce Kristova velikonočního tajemství, odkud pramení spása pro každého člověka, dějiny a celý svět. Zkrátka každý moment eucharistické slavnosti odkazuje k Božímu milosrdenství.

Veškerý svátostný život nám dává milosrdenství v hojnosti. Jistě není bezvýznamné, že církev výslovně zmiňuje milosrdenství v názvu dvou svátostí nazývaných svátostmi uzdravení, totiž smíření a pomazání nemocných. Absoluční formule praví: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem“ (Obřady svátosti pokání, č.46). A svátost pomazání: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého“ (Obřady pomazání nemocných, 76). V modlitbě církve tedy odkaz na milosrdenství zdaleka není vedlejší, nýbrž performativní, to znamená, že dovoláváme-li se jej s vírou, dostává se nám jej, a vyznáváme-li, že je živé a reálné, skutečně nás proměňuje. Toto je zásadní obsah naší víry, kterou máme zachovat v celé její původnosti. Ještě před hříchem nám byla zjevena láska, s níž Bůh stvořil svět a lidi. Láska je první skutek, kterým se Bůh dává poznat a vychází nám vstříc. Mějme proto srdce otevřené důvěře, že jsme milováni Bohem. Jeho láska nás vždy předchází, provází a zůstává vedle nás, navzdory našemu hříchu.

6. V tomto kontextu nabývá zvláštního významu také naslouchání Božímu Slovu. Každou neděli je Boží Slovo hlásáno křesťanské obci, aby den Páně byl osvícen světlem, které vyzařuje z velikonočního tajemství (srov. Sacrosanctum Concilium, 106). Při slavení eucharistie jsme svědky opravdového dialogu mezi Bohem a jeho lidem. V biblických čtení se totiž znovu odvíjejí dějiny naší spásy prostřednictvím nepřetržitého díla hlásaného milosrdenství. Bůh s námi dodnes mluví jako s přáteli, „stýká se“ s námi (Dei Verbum, 2), aby nám daroval své společenství a ukázal nám stezku života. Jeho Slovo tlumočí naše prosby a starosti i plodnou odpověď, abychom mohli konkrétně zakusit Jeho blízkost. Velkou důležitost má homilie, kde je „pravda doprovázena krásou a dobrem“ (Evangelii gaudium, 142), aby rozechvěla srdce věřících tváří v tvář nezměrnosti milosrdenství! Velice prosím o přípravu na homilie a pečlivé kázání. Bude tím plodnější, čím více kněz zakusí sám na sobě milosrdnou Pánovu dobrotu. Sdělovat jistotu, že nás Bůh miluje, není rétorické cvičení, nýbrž podmínka věrohodnosti vlastního kněžství. Žít milosrdenství je proto hlavní cestou k tomu, aby se homilie stala pravou zvěstí útěchy a obrácení v pastoračním životě. Homilie stejně jako katecheze potřebují být vždycky neseny tímto pulsujícím srdcem křesťanského života.

7. Bible je velký příběh, který podává divy Božího milosrdenství. Každá stránka je prostoupena láskou Otce, který chtěl, počínaje stvořením, vtisknout do vesmíru znamení svojí lásky. Duch svatý slovy proroků a mudroslovných spisů utvářel dějiny Izraele přiznáním Boží něhy a blízkosti, navzdory nevěrnosti lidu. Ježíšův život a Jeho kázání určujícím způsobem poznamenávají křesťanské společenství, které pochopilo svoje poslání na základě Kristova mandátu být trvalým nástrojem Jeho milosrdenství a Jeho odpuštění (srov. Jan 20,23). Prostřednictvím Písma svatého uchovávaného v živé víře církve, Pán nadále mluví ke svojí Nevěstě a ukazuje jí stezky, jimiž se ubírat, aby evangelium spásy dosáhlo ke všem. Hluboce si přeji, aby Boží Slovo bylo stále více slaveno, poznáváno a šířeno, a jeho prostřednictvím se tak mohlo lépe chápat tajemství lásky, která proudí z tohoto zdroje milosrdenství. Zřetelně to připomíná apoštol: „Všechno, co je v něm napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16).

Bylo by vhodné, kdyby každé společenství jednu neděli liturgického roku obnovovalo závazek šíření, poznávání a prohlubování Písma svatého, neděli věnovanou cele Božímu Slovu k porozumění onoho nevyčerpatelného bohatství, které pochází z neustálého dialogu Boha a jeho lidu. Určitě nebude chybět kreativita obohacující tento moment iniciativami, jimiž budou věřící podněcováni stát se živými nástroji předávání Slova. K těmto iniciativám jistě patří větší rozšíření lectio divina, aby se rozjímavou četbou posvátného textu dostalo duchovnímu životu opory a růstu. Lectio divina na témata milosrdenství umožní dotýkat se plodů posvátného textu, který je čten ve světle celé duchovní tradice církve a nezbytně ústí do skutků a konkrétních činů milosrdné lásky (srov. Benedikt XVI., Verbum Domini, 86-87).

8. Milosrdenství se zcela zvláštním způsobem slaví ve svátosti smíření. To je moment, kdy pociťujeme objetí Otce, který nám vrací milost být znovu Jeho dětmi. Jsme hříšníci a nosíme s sebou tíhu nesrovnalosti mezi tím, co bychom chtěli dělat, a tím, co konkrétně děláme (srov. Řím 7,14-21); milost nás však vždycky předchází a bere na sebe tvář milosrdenství, které je účinné ve smíření a odpuštění. Bůh dává pochopit svoji nezměrnou lásku právě vzhledem k naší hříšné existenci. Milost je silnější a překonává každý možný odpor, protože láska všechno přemáhá (srov. 1 Kor 13,7).

Ve svátosti odpuštění ukazuje Bůh cestu obrácení k Němu a vybízí k opětovnému zakoušení svojí blízkosti. Je to odpuštění, které může být obdrženo především započetím života činorodé lásky. Připomíná to také apoštol Petr, když píše, že „láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Pouze Bůh odpouští hříchy, ale žádá také od nás, abychom byli ochotni odpustit druhým, tak jako On odpouští nám: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Smutné je zůstat uzavřeni v sobě a neschopni odpustit! Převáží zahořklost, vztek a pomsta, jež činí život nešťastným a maří radost ze snahy o milosrdenství.

9. Zkušenost milosti, kterou církev tak účinně prožila ve Svatém roce, představuje zajisté služba Misionářů Milosrdenství. Jejich pastorační působení učinilo zřejmým, že Bůh neklade žádné hranice těm, kdo jej s kajícím srdcem hledají, protože jde všem vstříc jako Otec. Přijal jsem mnohá svědectví radosti z nového setkání s Pánem ve svátosti zpovědi. Neztrácejme příležitost žít víru také jako zkušenost smíření. „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20) je výzva, kterou pronáší apoštol i v naší době, aby ukázal každému věřícímu moc lásky, která vytváří „nové stvoření“ (2 Kor 5,17).

Vyjadřuji své uznání každému Misionáři Milosrdenství za tuto cennou službu poskytující účinnou milost odpuštění. Tato mimořádná služba nicméně nekončí zavřením Svaté brány. Přeji si totiž, aby nadále pokračovala, dokud nebude vydána nová dispozice jako konkrétní znamení, že milost Svatého roku je v různých částech světa nadále živá a účinná. V péči Papežské rady pro novou evangelizaci bude doprovázení Misionářů Milosrdenství jakožto přímého výrazu mojí péče a blízkosti, a hledání co nejkoherentnější formy plnění této cenné služby.

10. Kněze opět vybízím, aby se s velkou péčí připravovali ke zpovědní službě, která je pravým kněžským posláním. Vřele vám za vaši službu děkuji a prosím vás, abyste byli přívětiví ke všem, dosvědčovali otcovskou něhu navzdory závažnosti hříchu, byli pečliví v poskytování pomoci při reflexi nad spáchaným zlem, byli zřetelní při představování mravních principů, ochotní doprovázet věřící při pokání a trpělivě s nimi držet krok; byli jasnozřiví při rozlišování každého jednotlivého případu a velkorysí v udělování Božího odpuštění. Jako Ježíš před cizoložnou ženou volil mlčení, aby ji zachránil před smrtí, tak také kněz ve zpovědnici ať má velkodušné srdce a uvědomuje si, že každý kajícník jej odkazuje k jeho osobní situaci, totiž že je sám hříšníkem i služebníkem milosrdenství.

11. Chtěl bych, abychom všichni rozjímali nad slovy, která apoštol Pavel napsal na sklonku života Timotejovi. Vyznává, že byl prvním z hříšníků, „ale právě proto jsem došel milosrdenství“ (srov. 1 Tim 1,16). Jeho slova mají pronikavost, která podněcuje také nás k zamyšlení nad vlastním životem, abychom vnímali působení Božího milosrdentví na změnu, obrácení a proměnu našeho srdce: „Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství“ (1 Tim 1,12-13).

Připomínejme si proto s novým pastoračním zanícením apoštolova slova: „Bůh nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření“ (2 Kor 5,18). Nám jako prvním bylo odpuštěno v této službě a stali jsme se svědky všeobecnosti odpuštění. Není zákon, ani předpis, který by mohl zabránit Bohu obejmout syna, který se k Němu vrací, uznává, že pochybil, ale rozhodl se začít znovu. Lpět pouze na zákonu znamená mařit víru i božské milosrdenství. Existuje propedeutický smysl zákona (srov. Gal 3,24), jehož cílem je láska (srov. 1 Tim 1,5). Křesťan je nicméně povolán žít novost evangelia, „zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši“ (Řím 8,2). I v těch nejkomplikovanějších případech, kde existuje pokušení nechat převážit spravedlnost, která se odvozuje z norem, je zapotřebí věřit v sílu, která pramení z božské milosti.

My zpovědníci máme zkušenost mnoha konverzí, ke kterým dochází před našimi zraky. Vnímáme tudíž odpovědnost gest a slov, která mohou dosáhnout hlubinu srdce kajícníka, aby objevil blízkost a něhu odpouštějícího Otce. Nezbavujme tyto momenty jejich účinnosti svým jednáním, které může prožitek kýženého milosrdenství překazit. Spíše pomáhejme osvěcovat prostor osobního svědomí nekonečnou Boží láskou (srov. 1 Jan 3,20).

Svátost smíření potřebuje znovu najít své ústřední postavení v křesťanském životě a proto je zapotřebí kněží, kteří dají svůj život do „služeb usmíření“ (2 Kor 5,19), takže nikomu, kdo upřímně lituje, není bráněno přistoupit k lásce Otce, který čeká na jeho návrat, a všem je nabízena možnost zakusit osvobozující sílu odpuštění.

Vhodnou příležitostí může být iniciativa nazvaná 24 hodin pro Pána před 4. postní nedělí, která již měla ohlas v mnoha diecézích a zůstává silným pastoračním momentem vedoucím k intenzivnějšímu prožití svátostné zpovědi.

12. Podle tohoto požadavku, aby mezi prosbou o smíření a Božím odpuštěním nebyla žádná překážka, uděluji od nynějška všem kněžím zplnomocnění rozhřešovat v síle kněžství ty, kdo spáchali hřích umělého potratu. To, co jsem udělil omezeně na období Svatého roku (srov. List vyhlašující odpustky Svatého roku milosrdenství, 1. září 2015), platí nyní bez časového omezení navzdory čemukoli, co by tomu odporovalo. Chtěl bych zdůraznit vší svojí silou, že umělý potrat je těžký hřích, protože ukončuje život nevinného. Se stejnou silou nicméně mohu a musím potvrdit, že neexistuje žádný hřích, který by Boží milosrdenství nemohlo dostihnout a zničit, pokud nalezne litující srdce, které prosí o smíření s Otcem. Každý kněz ať se stane vůdcem, oporou a útěchou při doprovázení kajícníků na této cestě zvláštního smíření.

Ve Svatém roce jsem dovolil věřícím, kteří z různých důvodů navštěvují kostely spravované kněžími Bratrstva svatého Pia X., aby přijímali platně a dovoleně svátostné rozhřešení svých hříchů (srov. ibid.). Kvůli pastoračnímu prospěchu těchto věřících a v důvěře v dobrou vůli jejich kněží, aby bylo s pomocí Boží obnoveno plné společenství v katolické církvi, stanovuji na základě vlastního rozhodnutí, že tato fakulta platí i mimo dobu Svatého roku až do nových dispozic v této věci, aby nikdo nebyl připravován o znamení svátostného smíření skrze odpuštění církve.

13. Milosrdenství má rovněž tvář útěchy. „Těšte, těšte můj lid“ (Iz 40,1) - to jsou vhodná slova, která prorok hlásá také dnes, aby slovo naděje dosáhlo ke strádajícím a trpícím. Nenechme si nikdy odcizit naději, která plyne z víry ve vzkříšeného Pána. Je pravda, že jsme nezřídka vystaveni tvrdé zkoušce. Nikdy však není třeba ztrácet jistotu, že nás Pán má rád. Jeho milosrdenství se vyjadřuje také blízkostí, sympatií a podporou, kterou mnozí bratři a sestry mohou nabídnout, když přijdou dny smutku a soužení. Osoušet slzy je konkrétní skutek, který prolamuje kruh samoty, do něhož se nezřídka uzavíráme.

Všichni potřebujeme útěchu, protože nikdo není imunní před utrpením, bolestí a neporozuměním. Kolik jen bolesti může vyvolat rozzlobené slovo, plod závisti, zášti a vzteku! Kolik utrpení vyvolává prožitek zrady, násilí a opuštěnosti; kolik trpkosti vyvstává při smrti drahých! A přece, když dolehnou tato dramata, Bůh není nikdy daleko. Osvěžující slovo, objetí, které ti dá cítit, že jsi chápán, pohlazení, které dá vnímat lásku, modlitba, která umožní být silnější... to všechno jsou výrazy Boží blízkosti prostřednictvím útěchy, kterou podávají bratři.

Někdy může být také mlčení velkou pomocí, protože ne vždy existují slova, která by odpověděla na otázky toho, kdo trpí. Chybějící slovo však může nahradit soucit přítomného, bližního, který má rád, a podává ruku. Také mlčení patří k řeči útěchy, protože se stává konkrétním skutkem sdílení a účasti na utrpení bratra.

14. V této naší zvláštní chvíli, k níž mimo mnohé jiné krize patří také krize rodiny, je důležité, aby slova útěchy dospěla do našich rodin. Dar manželství je velké poslání, kterému s Kristovou milostí odpovídá velkodušná, věrná a trpělivá láska. Krása rodiny zůstává nezměněna, navzdory tolika stínům a alternativním návrhům: „Radost z lásky zakoušené v rodině je také radost církve“ (Amoris laetitia, 1). Stezka života, která přivádí muže a ženu k setkání, vzájemné lásce a ke slibu složenému před Bohem k věrnosti navždy, je často přerušena utrpením, zradou a osaměním. Radost z daru dětí není imunní před starostmi rodičů o jejich růst, formaci a budoucnost hodnou intenzivního života.

Milost svátosti manželství nejenom posiluje rodinu, aby byla privilegovaným místem zakoušeného milosrdenství, ale zavazuje křesťanskou obec i veškerou pastoraci, aby dala vyniknout velké konstruktivní hodnotě rodiny. Tento Svatý rok však nemůže ztratit ze zřetele komplexnost nynější rodinné reality. Zkušenost milosrdenství nás uschopňuje hledět na všechny lidské těžkosti v postoji Boží lásky, která neustává přijímat a doprovázet (srov. tamt. , 291-300).

Nelze zapomínat, že každý s sebou nosí bohatství a tíži vlastních dějin, což jej odlišuje od každého jiného člověka. Náš život s jeho radostmi i bolestmi je něčím jedinečným a neopakovatelným, co plyne před milosrdným Božím zrakem. To vyžaduje především od kněze pozorné, hluboké a prozíravé duchovní rozlišování, aby nikdo nebyl vyloučen a každý v jakékoli životní situaci mohl konkrétně cítit, že je přijat Bohem, aktivně se účastnit společného života a být včleněn do plnosti Božího království spravedlnosti, lásky, odpuštění a milosrdenství.

15. Zvláštní význam má moment smrti. Církev prožívá tento dramatický přechod vždycky ve světle zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který otevřel cestu jistotě života budoucího věku. Musíme čelit zejména soudobé kultuře, která smrt často banalizuje až do té míry, že z ní dělá pouhou fikci anebo ji skrývá. Se smrtí je třeba se vyrovnat a připravovat se na ni jako na bolestný, nevyhnutelný, ale smysluplný přechod, jako na krajní skutek lásky k lidem, kteří nás opouštějí, i k Bohu, jemuž se jde vstříc. Ve všech náboženstvích je moment smrti a stejně tak narození nábožensky doprovázen. My prožíváme zkušenost pohřbu jako modlitbu plnou naděje ve vztahu k duši zesnulého a jako útěchu poskytovanou těm, kdo trpí odloučením od milovaného člověka.

Jsem přesvědčen, že v pastoraci oživované živou vírou potřebujeme dotýkat se rukama toho, že liturgická znamení a naše modlitby jsou vyjádřením Pánova milosrdenství. On sám nabízí slova naděje, protože nic a nikdo nebude moci odloučit od Jeho lásky (srov. Řím 8,35). Účast kněze na tomto momentu je důležitá, protože umožňuje prožít blízkost křesťanské obce ve chvíli slabosti, osamění, nejistoty a zármutku.

16. Končí Svatý rok a uzavírá se Svatá brána, avšak brána milosrdenství našeho srdce zůstává nadále dokořán otevřena. Naučili jsme se, že Bůh se k nám sklání (Oz 11,4), abychom jej mohli také napodobovat skláněním se k bratřím. Stesk mnohých po návratu do domu Otce, který očekává jejich příchod, probouzejí také upřímní a velkodušní svědkové božské něhy. Svatá brána, kterou jsme v tomto milostivém roce prošli, nás uvedla na cestu činorodé lásky, po níž jsme povoláni denně se ubírat s věrností a radostí. Na cestě milosrdenství je možné potkávat mnohé bratry a sestry, kteří natahují ruku, aby ji někdo mohl uchopit a jít společně.

Být nablízku Kristu vyžaduje stávat se bližním vůči bratřím, protože nic není Otci milejší než konkrétní znamení milosrdenství. Ze samotné svojí povahy se milosrdenství stává viditelným a hmatatelným v konkrétním a dynamickém činu. Jeho zkušenost v plné jeho pravdě už se nevzdaluje, nýbrž neustále roste a proměňuje život. Je to autentické nové stvoření, které vytváří nové srdce schopné plně milovat a očišťuje oči, aby rozpoznávaly ty nejskrytější potřeby. Jak pravdivá jsou slova, jimiž se církev modlí při Velikonoční vigilii po čtení o stvoření: „Rozjímáme, Bože, o podivuhodném díle stvoření. Dej, ať pochopíme, že ještě větší je jiné tvé dílo: naše vykoupení“ (Římský misál, Velikonoční vigilie, Modlitba po prvním čtení).

Milosrdenství obnovuje a vykupuje, protože je setkáním dvou srdcí. Boží srdce jde vstříc tomu lidskému, zahřívá je a ozdravuje. Srdce z kamene se stává srdcem z masa (srov. Ez 36,26), schopným lásky navzdory vlastnímu hříchu. Tady je zřejmé, že je opravdu „novým stvořením“ (srov. Gal 6,15): jsem milován, tedy existuji; je mi odpuštěno, tedy se opět rodím k novému životu; byl jsem „omilosrdněn“ a proto se stávám nástrojem milosrdenství.

17. Během Svatého roku, zejména o „pátcích milosrdenství“, jsem se mohl dotýkat rukama mnohého dobra, které je ve světě. Často je nepoznáno, protože se uskutečňuje diskrétně a mlčky. I když se do zpravodajství nedostane, přesto existuje mnoho konkrétních skutků dobroty a jemnocitu určených těm nejmenším a bezbranným, nejosamocenějším a opuštěným. Opravdu existují protagonisté činorodé lásky, kteří neopomíjejí solidaritu s těmi nejchudšími a nejvíce nešťastnými. Děkujme Pánu za tyto drahocenné dary, které umožňují objevovat radost ze stávání se bližním vůči slabostem raněného lidství. S vděčností myslím na množství dobrovolníků, kteří denně obětují svůj čas, aby jejich odevzdáním vycházela najevo přítomnost a blízkost Boha. Jejich služba je ryzím dílem milosrdenství, které mnoha lidem pomáhá přiblížit se církvi.

18. Nadešel čas dát prostor fantazii milosrdenství, aby uvedla v život mnohá nová díla, plody milosti. Církev dnes potřebuje vyprávět o „mnoha jiných znameních“, která Ježíš vykonal a která „nejsou zapsána“ (Jan 20,30), aby byla výmluvným výrazem plodnosti Kristovy lásky a společenství, které z ní žije. Uplynulo již více než dva tisíce let a skutky milosrdenství přesto nepřestávají zviditelňovat Boží dobrotu.

I dnes celé populace trpí hladem a žízní, a kolik starostí působí pohled na děti, které nemají, co jíst. Masy lidí nadále migrují z jedné země do druhé ve snaze najít potravu, práci, bydlení a mír. Nemoc v různých jejích formách je stálým motivem ustavičného utrpení, které žádá o pomoc, útěchu a podporu. Vězení jsou místem, kde se k trestu odnětí svobody přidávají další a někdy závažná příkoří, způsobená nelidskými životními podmínkami. Negramotnost je stále velmi rozšířena, brání chlapečkům i děvčátkům se vzdělat a vystavuje je novým formám otroctví. Kultura vyhroceného individualismu zejména na Západě vede ke ztrátě smyslu pro solidaritu a odpovědnosti vůči ostatním. Bůh sám dnes pro mnohé zůstává neznámým; to je ta největší chudoba a největší překážka uznání nezcizitelné důstojnosti lidského života.

Skutky tělesného i duchovního milosrdenství jsou proto dodnes potvrzením velkého a pozitivního vlivu milosrdenství jakožto sociální hodnoty. Nutí totiž vyhrnout si rukávy za účelem navrácení důstojnosti milionům lidí, kteří jsou našimi bratry a sestrami, povolanými spolu s námi vytvářet „spolehlivé město“ (Lumen fidei, 50).

19. Mnoho konkrétních znamení milosrdenství bylo uskutečněno během tohoto Svatého roku. Komunity, rodiny i jednotliví věřící znovu objevili radost ze sdílení a krásu solidarity. A přece to nestačí. Svět nadále plodí nové formy duchovní a materiální chudoby, které útočí na lidskou důstojnost. Proto musí být církev stále bdělá a připravená rozpoznávat nové skutky milosrdenství a velkodušně a s nadšením je uskutečňovat.

Vynaložme proto veškeré úsilí a dávejme nové formy činorodé lásce a zároveň porozumění skutkům milosrdenství. To má inkluzivní rozmach a proto se šíří jako kapka oleje, která nezná hranic. V tomto smyslu jsme povoláni dávat novou tvář oněm skutkům milosrdenství, které známe odedávna. Milosrdenství totiž překypuje, jde vždycky dál, je plodné. Je jako kvas, kterým kyne těsto (srov. Mt 13,33), a jako hořičné zrnko, které stává stromem (srov. Lk 13, 19).

Pomysleme jen pro zjednodušení na skutek tělesného milosrdenství, jakým je odívání nahých (srov. Mt 25,36.38.43.44). Přivádí nás k prvopočátkům, do zahrady Eden, když Adam a Eva objevili, že jsou nazí, a v přítomnosti Pána se styděli a skryli (srov. Gen 3,7-8). Víme, že Pán je potrestal; nicméně, „udělal člověku a jeho ženě kožené suknice a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Stud byl překonán a důstojnost navrácena.

Pohleďme také na Ježíše na Golgotě. Boží Syn na kříži je nahý; jeho suknice byla stržena a vzali ji vojáci (srov. Jan 19,23-24); nemá už nic. Na kříži se do krajnosti zjevuje Ježíšovo sdílení s těmi, co ztratili všechno, protože byli připraveni o nezbytné. Jako je církev povolána být „Kristovou suknicí“ (srov. Cyprián, O jednotě katolické církve, 7), aby odívala svého Pána, tak je zavázána být solidární s nahými na zemi, aby se jim dostalo důstojnosti, o kterou byli připraveni. „Byl jsem nahý, a oblékli jste mě“ (Mt 25,36), proto je povinností neodvracet tvář před novými formami chudoby a marginalizace, jež znemožňují lidem důstojný život.

Nemít práci a nedostávat spravedlivou mzdu; nemít dům či půdu, kde bydlet; být diskriminováni pro víru, rasu, sociální původ - tyto situace a mnohé jiné narušují důstojnost člověka a milosrdné jednání křesťanů na ně odpovídá především pozorností a solidaritou. Kolik je dnes situací, ve kterých můžeme lidem vracet důstojnost a umožňovat lidsky žít! Pomysleme jenom na početné chlapečky a děvčátka, kteří jsou vystaveni násilí různého druhu a jsou okrádáni o radost ze života. Jejich sklíčené a dezorientované tváře mi utkvěly v mysli; žádají nás o pomoc, aby byli vysvobozeni z otroctví soudobého světa. Tyto děti jsou mladí zítřka; jak je připravujeme na důstojný a odpovědný život? S jakou nadějí mohou čelit své přítomnosti a budoucnosti?

Sociální charakter milosrdenství vyžaduje, abychom nezůstávali neteční a vypudili lhostejnost a přetvářku, a aby se plány a projekty nestaly mrtvou literou. Duch svatý ať nám pomáhá být stále připraveni nabízet naši faktickou a nezištnou pomoc, aby spravedlnost a důstojný život nezůstaly příležitostnými slovy, nýbrž byly konkrétním závazkem toho, kdo zamýšlí dosvědčovat přítomnost Božího království.

20. Jsme povoláni dávat růst kultuře milosrdenství, založené na znovuobjevování setkávání s druhými; kultuře, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „rukodělné“ , žádný není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisícero způsoby a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný, a jsou z jediné „materie“, kterou je samo milosrdenství, každý nabývá odlišnou formu.

Skutky milosrdenství se totiž týkají celého lidského života. A proto můžeme uskutečnit opravdovou kulturní revoluci právě na základě jednoduchosti skutků schopných dosáhnout těla i ducha, tedy života lidí. Je to závazek, který si křesťanská obec může vzít za svůj s vědomím, že Boží Slovo ji neustále volá, aby vyšla ze lhostejnosti a individualismu, do kterého jsme pokoušeni se uzavírat a vést tak pohodlný a bezproblémový život. „Chudé máte mezi sebou vždycky“ (Jan 12,8), říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo netečnost, když víme, že se Ježíš ztotožnil s každým z nich.

Kultura milosrdenství se formuje vytrvalou modlitbou, poddajným otevřením se působení Ducha, obeznámeností s životy svatých a konkrétní blízkostí chudým. Naléhavá je výzva nevyhýbat se porozumění a zapojit se, kde je toho třeba. Pokušení vytvářet „teorii milosrdenství“ se překonává v té míře, do jaké je každodenní život tvořen účastí a sdílením. Na druhé straně bychom neměli nikdy zapomínat na slova, jimiž apoštol Pavel, vyprávějící o svém setkání s Petrem, Jakubem a Janem po svém obrácení, zdůrazňuje jeden podstatný aspekt svého poslání i veškerého křesťanského života: „Jenom nám doporučili, abychom pamatovali na chudé. A to mi vždycky leželo na srdci“ (Gal 2,10). Nemůžeme zapomínat na chudé – to je více než aktuální pozvání, které se tu ukládá evangelní zřejmostí.

21. Zkušenost Svatého roku ať do nás vtiskne slova apoštola Petra: „Kdysi jste žili bez milosrdenství, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo“ (1 Petr 2,10). Nenechávejme si to, co jsme dostali, žárlivě pouze pro sebe; podělme se s trpícími bratry, aby se jim dostalo opory silou Otcova milosrdenství. Ať se naše komunity otevírají a dosahují k těm, kdo žijí na jejich území, aby se všem dostalo Božího pohlazení skrze svědectví věřících.

Toto je čas milosrdenství. Každý den naší cesty je poznamenán Boží přítomností, která řídí naše kroky silou milosti kterou Duch vlévá do srdce, aby jej ztvárnil a uschopnil k lásce. Je čas milosrdenství pro všechny a pro každého, aby si nikdo nemohl myslet, že k němu nedosahuje blízkost Boha a moc Jeho jemnocitu. Je čas milosrdenství, aby ti, kdo jsou slabí a bezbranní, vzdálení a osamocení mohli vnímat přítomnost bratří a sester, kteří jsou jim oporou v těžkostech. Je čas milosrdenství, aby na sobě chudí pocítili uctivý, ale pozorný pohled těch, kdo překonají lhostejnost a objeví to, co je v životě podstatné. Je čas milosrdenství, aby žádný hříšník neustal prosit o odpuštění a pocítil ruku Otce, který vždy přijímá a objímá.

Ve světle „Jubilejního dne sociálně marginalizovaných“, kdy se ve všech katedrálách a svatyních světa uzavíraly Brány milosrdenství, mne napadlo, že jako další konkrétní znamení tohoto mimořádného Svatého roku by se v celé církvi mohl ustanovit na 33. neděli liturgického mezidobí Světový den chudých. Bude to nejvhodnější příprava ke slavnosti Ježíše Krista Krále, který se ztotožnil s maličkými a chudými a bude nás soudit podle skutků milosrdenství (srov. Mt 25,31-46). Bude to den, který pomůže komunitám i každému pokřtěnému uvažovat nad chudobou jakožto jádrem evangelia a nad tím, že dokud Lazar leží přede dveřmi našeho domu (srov. Lk 16,19-21), nebude moci nastat spravedlnost, ani sociální smír. Tento Den bude zároveň ryzí formou nové evangelizace (srov. Mt 11,5), která bude obnovat tvář církve v jejím ustavičném působení pastorální konverze, aby dosvědčovala milosrdenství.

22. Vždycky na nás spočívají milosrdné oči svaté Matky Boží. Ona je první, kdo otevírá cestu a provází nás při dosvědčování lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to bývá znázorňováno v umění. Důvěřujme její mateřské pomoci a následujme její neměnný náznak v pohledu upřeném k Ježíši, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.

V Římě u svatého Petra 20. listopadu

na slavnost Krista Krále léta Páně 2016

ve čtvrtém roce pontifikátu