Aktuálne

Výročia pátra Pia v roku 2018 - nové info

  • Vytlačiť

Papež připomněl 100. výročí stigmatizace svatého Pia z Pietrelciny

 

Pietrelcina/ San Giovanni Rotondo/17.3.2018/ 1. „Sloužení mše svaté bylo středem jeho spirituality“ – řekl papež František na setkání s obyvateli Pietrelciny a blízkého okolí.

2. „Jedinou nepřemožitelnou zbraní je láska živená vírou“ – kázal Petrův nástupce při mši svaté za účasti 30 tisíc lidí v San Giovanni Rotondo.

 

Petrův nástupce se dnes vydal na pouť po stopách otce Pia. Zahájil ji v jeho rodné Pietrelcině, na místě zvaném Piana Romano, kde poprvé obdržel stigmata. Odtud se odebral do San Giovanni Rotondo, kde se nejprve setkal s dětmi na onkologickém oddělení tamní nemocnice. Poté se v kostele Panny Marie Milostivé modlil u relikvií otce Pia a na náměstí před novým poutním kostelem celebroval slavnostní mši za účasti více než 30 tisíc ctitelů tohoto svatého kapucína.

Po Janu Pavlu II. v roce 1987 a Benediktu XVI. v roce 2009 je papež František je již třetím papežem, který se vydal na pouť do apulijského městečka San Giovanni Rotondo uctít památku sv. Otce Pia. Jako první Petrův nástupce navštívil také Pietrelcinu.

 

Ad 1. „Tento pokorný kapucín udivil svět svým životem zcela věnovaným modlitbě a naslouchání bratří, na jejich utrpení vyléval balzám Kristovy lásky,“ řekl papež František na počátku svého putování po stopách otce Pia. V Pietrelcině se František modlil v kapli, v níž svatý kapucím poprvé obdržel stigmata a setkal se s místními obyvateli.

 

Francesco Forgione, jak znělo jeho občanské jméno, se narodil v rolnické rodině 25. května 1887. Již od dětských let se chtěl stát řeholníkem a své přání naplnil v 16 letech vstupem do noviciátu u kapucínů v Morcone. Tehdy také přijal jméno Pio. V roce 1910 byl vysvěcen na kněze a již toho roku se také mu poprvé objevila stigmata, která však zase vymizela. Letos v září (20. září) uběhne sto let od chvíle, kdy se mu objevila definitivně, dva roky po té, co vstoupil do kláštera Panny Marie Milostivé v San Giovanni Rotondo. Mnoho hodin denně trávil ve zpovědnici, za vrchol svého apoštolského působení považoval slavení mše svaté. Sám se označoval za „ubohého bratra, který se modlí“. „Modlitba – jak říkával – je naší nejlepší zbraní, je klíčem k Božímu srdci“.

 

Při beatifikační liturgii v roce 1999 papež Jan Pavel II., který otce Pia poznal poprvé již v roce 1948, kdy se u něho sám zpovídal, mluvil o vnitřním propojení smrti a vzkříšení, které se ukazuje na jeho těle, poznamenaném stigmaty. „Neméně bolestné a lidsky snad ještě palčivější byly zkoušky, které musel snášet v důsledku svých mimořádných charismat,“ připomněl papež počáteční nedůvěřivost církevních institucí a nepochopení, s nímž se světec musel potýkat.

 

Otec Pio zemřel 23. září 1968 v 81 letech, přičemž stigmata se pár dnů před smrtí úplně zhojila. Při jeho svatořečení v roce 2002 Jan Pavel II. hovořil o životě a poslání otce Pia jako o svědectví, že „obtíže a bolesti, jsou-li přijímány z lásky, se proměňují v privilegovanou cestu svatosti, která se otevírá perspektivám většího dobra, jaké zná jedině Pán“.

 

Papež František ve své promluvě na Piano Romano poznamenal, že svoji pouť začíná v místech, kde otec Pio přebýval v roce 1910-11, aby se fyzicky zotavil. V té době řeholník pociťoval srdeční slabost a vnímal útoky démona.

 

„V oněch hrozných momentech otec Pio čerpal životní mízu ze soustavné modlitby a důvěry, kterou vkládal v Pána: „Všechny ošklivé přízraky, které - jak říkal – mi démon vnášel do mysli, zmizely, jakmile jsem se s důvěrou svěřil do Ježíšova objetí“. Tady je veškerá teologie! Máš problém, jsi sklíčen, nemocen? Svěř se do Ježíšovy náruče. Tak jednal on. Měl rád Ježíše a důvěřoval mu. Napsal to provinčnímu ministrovi, jemuž sdělil, že „v srdci pociťoval přitažlivost vyšší síly ještě než se ráno sjednotil s Ním ve svátosti“. „A tento hlad a žízeň, místo aby byla utišena“, po přijímání „vzrostla ještě více“ (Lettera 31, in Epistolario I, str.217). Otec Pio se potom pohroužil do modlitby, aby lépe poznal božské plány. Sloužením mše svaté, která byla středem každého jeho dne i plností jeho spirituality, dosáhnul vysokého stupně sjednocení s Pánem. V tomto období obdržel shůry zvláštní mystické dary, které předcházely objevení znaků Kristova umučení na jeho těle.“

 

Svatý otec tak navázal na 100. výročí stigmatizace a zároveň také 50. výročí smrti otce Pia, které se staly příležitostí k jeho pouti. Krajanům svatého kapucína zanechal papež také lekci o jednotě společnosti, jež je – jak dodal - podmínkou k jejímu rozvoji a velkou pozornost věnoval významu starších generací pro mladé lidi:

 

„Doufám, že tento kraj načerpá novou životní mízu z učení otce Pia v nynější tak nesnadné chvíli, kdy obyvatelstvo postupně ubývá a stárne, protože mnozí mladí jsou nuceni odcházet za prací jinam. Vnitřní migrace mladých je problém. Proste Madonu, aby udělila milost a mladí nalezli práci tady, mezi vámi blízko rodiny, a nebyli nuceni odcházet a hledat ji jinde. Kraj pak strádá. Obyvatelstvo stárne, ale staří představují bohatství! Neodsouvejte staré na okraj, prosím! To není třeba. Staří jsou nositelé moudrosti. Ať se staří naučí rozmlouvat s mladými, a mladí ať se naučí mluvit se starými. Staří jsou nositeli moudrosti svého kraje. Líbilo by se mi, kdyby se jednou dávala Nobelova cena starým, kteří jsou pamětí lidstva.“

 

Před odjezdem do San Giovanni Rotondo papež dlouho zdravil a žehnal zástupům věřících, kteří vyplnili úzké uličky městečka. Zvláštní pozornost věnoval nemocným a postiženým. Mnoho z nich bylo na setkání s Františkem přítomno na nemocničních lůžkách.

 

Ad 2. Dům úlevy v utrpení, tak zní přesný překlad názvu jedné z nejmodernějších italských nemocnic, kde papež zahájil pastorační návštěvu v San Giovanni Rotondo. Vznikl z vůle otce Pia v roce 1956 a dnes se v něm léčí mimo jiné uprchlíci z celého světa, kteří se dostali do Evropy díky humanitárním koridorům, včetně mnoha dětí zmrzačených ve válečných konfliktech. O setkání s malými pacienty onkologického oddělení nemocnice hovoří lékařka Lucia Miglionico:

 

„S Františkem se setkalo čtyřicet dětí. Na našem onkologickém oddělení máme 22 lůžek. Kromě toho provozujeme day hospital, který přijímá 15-20 dětí denně. Setkání se zůčastniy itaké děti, které se díky pobytu v naší nemocnici uzdravily. Klademe důraz na kvalitu lékařské péče, kterou přinášíme, ale také na „mateřskou něhu“. Jinými slovy snažíme se vytvářet rodinnou atmosféru. Spojujeme ji s každodenní modlitbou, o kterou nás prosil otec Pio. V Papežově srdci mají zvláštní místo chudí a nemocní a děti nemocné rakovinou patří k nejkřehčím ze všech.“

 

Papež se s dětmi vyfotografoval, objímal je a trpělivě jim žehnal. Také mnoho rodičů hledalo posilu na rameni Svatého otce. Třináctiletá dívenka prohlásila: „Až se uzdravím, přijedu tě navštívit“ – na což papež prohodil směrem k doprovázejícímu lékaři, že čeká jen na signál. Zvláště silný byl krátký rozhovor s ženou, která utekla před bídou a hladem z Afriky se svým maličkým nemocným dítětem. Děkovala papeži za to, že neustále připomíná světu chudé a odepisované lidi.

 

V kostele Panny Marie Milostivé se papež František potom modlil u relikvií otce Pia. Na skleněnou urnu s jeho tělem položil červenou štolu, jako symbol heroické služby tohoto světce ve zpovědnici. U příležitosti papežské návštěvy byl do kostela přenesen také kříž, před kterým otec Pio obdržel stigmata. František se u něho zastavil k modlitbě s rukou položenou na Ježíšových probodených nohou.

 

K následování a nikoli pouze k obdivování otce Pia vybídl papež František při mši svaté na prostranství před novým poutním chrámem v San Giovanni Rotondo za účasti 30 tisíc věřících. Svatý kapucín nás má inspirovat důvěrou vkládanou do modlitby, službou potřebným a setkáváním s Bohem ve zpovědnici. Petrův nástupce se zastavil právě u tohoto trojího dědictví světce z Pietrelciny, které se projevují ve trojici viditelných znamení: v modlitebních skupinách, pacientech místní nemocnice a ve zpovědnici.

 

V homilii papež František rozjímal o modlitbě, maličkosti a moudrosti, k níž řekl:

 

„V prvním čtení praví Bůh: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se udatný nechlubí svou udatností“ (Jer 9,22). Pravá moudrost nespočívá ve velkých talentech a pravá udatnost nespočívá v síle. Není mocný ten, kdo prokazuje svoji sílu, a není silný, kdo na zlo odpovídá zlem. Jediná moudrá a nepřemožitelná zbraň je láska živená vírou, protože má moc odzbrojit síly zla. Svatý Pio potíral zlo celý život a bojoval moudře, jako Pán: pokorně, poslušně, křížem a obětováním bolesti z lásky. Všichni to obdivovali, ale málokdo jednal stejně. Všichni o něm mluví dobře, ale kolik je těch, kdo ho napodobují? Mnozí se rozhodli dát svůj „like“ stránce velkých světců, ale kdo jedná stejně jako oni? Křesťanský život totiž není „líbí se mi“, nýbrž „daruji se“. Život voní, když se obětuje, stává se nechutným, ponechává-li se sobě.

A v prvním čtení Bůh také vysvětluje, kde životní moudrost načerpat: „Kdo se chce chlubit, ať se chlubí [...] že zná mě (v.23). Poznat Jej, znamená setkat se s Ním, jako Bůh, který zachraňuje a odpouští: toto je cesta moudrosti. V evangeliu Ježíš zdůrazňuje: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi“ (Mt 11,28). Kdo z nás se může cítit vyloučen z tohoto pozvání? Kdo může říci: „Nepotřebuji to“? Svatý Pio nabídnul život a spoustu utrpení, aby umožnil bratřím setkat se s Pánem. A rozhodujícím prostředkem pro toto setkání byla zpovědnice, svátost smíření. Tam začíná a obnovuje se moudrý, milovaný a odpuštěný život, tam začíná uzdravení srdce. Otec Pio byl apoštolem zpovědnice. I dnes nás pobízí a říká nám: »Kam jdeš? Od Ježíše nebo od svého smutku? Kam se vrátíš? K tomu, kdo tě zachránil, nebo ke svým porážkám, výčitkám a hříchům? Pojď, Pán tě očekává. Odvahu, nic není tak závažné, aby tě vyloučilo z Jeho milosrdenství.«“

Také na zpáteční cestu do Vatikánu se papež vydal vrtulníkem.

 

 

 

Sloužení mše svaté bylo středem jeho spirituality

 

Promluva papeže na setkání s místními obyvateli, Pietrelcina

 

Česká sekce RV

 

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Jsem rád, že jsem v této vesnici, kde se Francesco Forgione narodil a začal svoji dlouhou, plodnou, lidskou a duchovní pouť. V tomto společenství se utvářelo jeho lidství, učil se modlit a rozpoznávat v chudých Pánovo tělo, až se vydal následovat Krista, vstoupil do kapucínského řádu a stal se tak bratrem Piem z Pietrelciny. Tady poprvé zakusil mateřství církve, jejímž byl vždycky oddaným synem. Miloval církev se všemi jejími problémy, se všemi jejími bědami a se všemi našimi hříchy. Všichni jsme přece hříšníky a stydíme se, ale Duch svatý nás povolal do církve, která je svatá. Miloval svatou církev a všechny hříšné syny. To byl svatý Pio. Tady intenzivně rozjímal tajemství Boha, který nás miloval a obětoval se za nás (srov. Gal 2,20). S uctivou a vroucí vzpomínkou na tohoto svatého učedníka sv. Františka srdečně zdravím jeho krajany, vašeho faráře a starostu a diecézního pastýře mons. Felice Accrocca, kapucínskou komunitu i vás všechny, kteří jste přišli.

 

Nacházíme se dnes na místě, kde otec Pio pobýval v září roku 1911, aby se nadýchal trochu čerstvého vzduchu. V té době neexistovala antibiotika a nemoci se léčily návštěvou rodné obce, u maminky, dobrým jídlem a čertsvým vzduchem a modlitbou. I on si tak očínal. Jako každý, jako každý rolník. V tom byla jeho ušlechtilost. Nikdy se nezřekl své obce, nikdy nezapřel svůj původ, nikdy se nezřekl svojí rodiny. Pobýval tedy ve své domovině ze zdravotních důvodů. Nebylo to pro něho snadné období, byl sužován ve svém nitru, bál se, že upadne do hříchu a zakoušel útoky démona. To znepokojuje a stojí hodně sil. Vy věříte, že existuje démon? Nejste o tom moc přesvědčeni? [s úsměvem] Řeknu biskupovi, aby udělal nějakou katechezi. Démon existuje nebo ne? [přítomní odpovídají: Ano!]. A chodí všude, vstupuje do nás, podněcuje, sužuje a klame. A otec Pio měl strach, že jej démon přemůže a přiměje ke hříchu. Mohl si o tom promluvit či psát jen s málokým. Pouze donu Salvatore Pannulovi vyjevil „skoro všechno“, aby „se mu dostalo objasnění“ (Lettera 57, in EpistolarioI, str. 250), a protože nechápal, chtěl si vyjasnit, co se děje v jeho duši. Skvělý hoch!

V oněch hrozných momentech otec Pio čerpal životní mízu ze soustavné modlitby a důvěry, kterou vkládal v Pána: „Všechny ošklivé přízraky, které - jak říkal – mi démon vnášel do mysli, zmizely, jakmile jsem se s důvěrou svěřil do Ježíšova objetí“. Tady je veškerá teologie! Máš problém, jsi sklíčen, nemocen? Svěř se do Ježíšovy náruče. Tak jednal on. Měl rád Ježíše a důvěřoval mu. Napsal to provinčnímu ministrovi, jemuž sdělil, že „v srdci pociťoval přitažlivost vyšší síly nežli se s Ním ráno sjednotil ve svátosti“. „A tato lačnost a žízeň, místo aby byla utišena“, po přijímání „vzrostla ještě více“ (Lettera 31, in Epistolario I, str.217). Otec Pio se potom pohroužil do modlitby, aby lépe poznal božské plány. Sloužením mše svaté, která byla středem každého jeho dne i plností jeho spirituality, dosáhnul vysokého stupně sjednocení s Pánem. V tomto období obdržel shůry zvláštní mystické dary, které předcházely objevení znaků Kristova umučení na jeho těle.

 

Drazí bratři a sestry z Pietrelciny a diecéze Benevento, počítejte svatého Pia mezi nejkrásnější a nejzářivější postavy svého lidu! Tento skromný kapucín udivil svět svým životem zcela oddaným modlitbě a trpělivému naslouchání bratřím, do jejichž ran lil balzám Kristovy lásky. Napodobováním jeho hrdinského příkladu a jeho ctností se můžete i vy stát nástrojem Boží lásky, Ježíšovy lásky k těm nejslabším. A zároveň se zřetelem na jeho bezpodmínečnou věrnost církvi, dosvědčovat společenství, protože jedině společenství, to znamená ustavičné sjednocení v pokoji mezi námi buduje a tvoří.

 

Kraj, který se každý den sváří, neroste, nebuduje se a děsí lidi. To je nemocný a tristní kraj. Avšak kraj, kde se usiluje o pokoj a všichni se víceméně mají rádi, nepřejí si vzájemně zlé, takový kraj, byť maličký roste, rozrůstá se a sílí. Neplýtvejte, prosím, časem a silami na vzájemné hádky. To je k ničemu. Znemožňuje ti růst! Neumožňuje ti jít. Pomysleme na dítě, které pláče a pláče, nechce se hnout z kolébky, pláče a pláče. Ptám se vás: Naučí se takové dítě chodit? Nenaučí, protože zůstává v kolébce! Když se nějaká obec sváří a hádá, bude moci růst? Nikoli, protože veškeré síly vynakládá na hádky. Prosím vás, mezi vámi ať je pokoj a společenství. A pokud se vám zachce o někom drbat, kousněte se do jazyka. Prospěje vám to, duši to udělá dobře, i když jazyk napuchne. Bude to užitečné i pro tento kraj. Toto svědectví vydávejte!

 

Doufám, že tento kraj načerpá novou životní mízu z učení otce Pia v nynější tak nesnadné chvíli, kdy obyvatelstvo postupně ubývá a stárne, protože mnozí mladí jsou nuceni odcházet za prací jinam. Vnitřní migrace mladých je problém. Proste Madonu, aby udělila milost a mladí nalezli práci tady, mezi vámi blízko rodiny, a nebyli nuceni odcházet a hledat ji jinde. Kraj pak strádá. Obyvatelstvo stárne, ale staří představují bohatství! Neodsouvejte staré na okraj, prosím! To není třeba. Staří jsou nositelé moudrosti. Ať se staří naučí rozmlouvat s mladými, a mladí ať se naučí mluvit se starými. Staří jsou nositeli moudrosti svého kraje. Když jsem přijel, měl jsem radost, že jsem mohl pozdravit jednoho 99 letého a jedno „děvče“ 97 leté. Výborně! Ti jsou vaší moudrostí! Mluvte s nimi. Ať jsou protagonisty růstu tohoto kraje. Přímluva vašeho svatého rodáka ať je oporou vašim snahám o spojení sil, abyste především mladým generacím nabídli konkrétní perspektivy pro nadějnou budoucnost. Ať nechybí pečlivá bdělost a náboj něhy starým lidem. Líbilo by se mi, kdyby se jednou dávala Nobelova cena starým, kteří dávají lidstvu paměť.

 

Vybízím tento kraj, aby opatroval jako drahocenný poklad křesťanského a kněžského svědectví svatého otce Pia z Pietrelciny. To ať je každému podnětem k životu v plnosti vaší existence, ve stylu blahoslavenství a prokazováním skutků milosrdenství.

 

Panna Maria, kterou ctíte titulem Madonna della Libera , ať vám pomáhá s radostí kráčet vpřed cestou ke svatosti. A prosím vás, modlete se za mne, protože to potřebuji. Děkuji.

 

Přeložil Milan Glaser

 

 

 

Jedinou nepřemožitelnou zbraní je láska živená vírou

 

Homilie papeže při mši svaté, San Giovanni Rotondo

 

Česká sekce RV

 

Z biblických čtení, která jsme slyšeli, bych chtěl podchytit tři slova: modlitba, maličkost a moudrost.

 

Modlitba. Dnešní evangelium nám prezentuje modlícího se Ježíše. Z Jeho srdce proudí tato slova: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země...“ (Mt 11,25). Ježíšova modlitba byla spontánní, nebyla však volitelným doplňkem - optional. Měl ve zvyku odcházet na opuštěná místa se modlit (srov. Mk 1,35); dialog s Otcem byl na prvním místě. Učedníci tak přirozeně objevili důležitost modlitby, takže Jej jednoho dne požádali: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1). Chceme-li napodobit Ježíše, začněme také my tam, kde začal On, tedy modlitbou.

 

Můžeme se tázat: modlíme se my křesťané dostatečně? Často ve chvíli modlitby přichází na mysl spousta výmluv a naléhavých věcí, které je třeba udělat... Někdy se pak modlitba odloží, protože jsme zaujati činností, která nemá konce, když se zapomene na ten „nejlepší úděl“ (Lk 10,42) a na to, že bez Něho nemůžeme činit nic (srov. Jan 15,5). Svatý Pio nám padesát let po svém odchodu do nebe pomáhá, protože nám zanechal jako odkaz modlitbu. Radil: „Modlete se mnoho, mé děti, modlete se stále a nikdy neochabujte“ (Slova na 2. Mezinárodním srazu modlitebních skupin, 5.5.1966).

 

Ježíš nám v evangeliu také ukazuje, jak se modlí. Předně říká: „Velebím tě, Otče“; neříká „potřebuji to či ono“, nýbrž „velebím tě“. Otec nemůže být poznán, pokud není veleben, pokud se nevěnuje čas pouze Jemu a není-li adorován. Pozapomněli jsme modlitbu klanění a chval. Je třeba ji obnovit. Osobní, důvěrný kontakt a ztišení před Pánem je tajemstvím společenství s Ním. Modlitba se může zrodit jako prosba, i o rychlou pomoc, ale zraje velebením a klaněním. Pak se stává opravdu osobní, jako u Ježíše, který pak svobodně rozmlouvá s Otcem: „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,26). Modlitba zraje. A potom ve svobodném a důvěrném dialogu na sebe modlitba bere celý život a předkládá jej Bohu.

 

Ptáme se tedy: podobají se naše modlitby té Ježíšově anebo se omezují na příležitostné nouzové volání? Když něco potřebuji, tak se jdu hned modlit. A když nic nepotřebuješ, co děláš? Anebo je pojímáme jako uklidňující prostředky užívané v pravidelných dávkách, abychom dosáhli trochu úlevy od stresu? Nikoli, modlitba je gesto lásky, přebývání s Bohem, kterému předkládá život světa. Je to nezbytné dílo duchovního milosrdenství. Pokud nesvěříme bratry a situace Pánu, kdo to učiní? Kdo se přimluví, kdo si bude dělat starosti s klepáním na Boží srdce, aby se strádajícímu lidstvu otevřela brána milosrdenství? Proto nám Otec Pio zanechal modlitební skupiny. A řekl jim: „Modlitba je silou, která sjednocuje všechny dobré duše a hýbe světem, obnovuje svědomí, [...] uzdravuje nemocné, posvěcuje práci, povznáší zdravotnickou službu, dodává morální sílu [...] a rozdává úsměv a Boží požehnaní každé malátnosti a slabosti“ (ibid.). Střežme tato slova a ptejme se znovu: modlím se? A když se modlím, umím adorovat a předkládat život svůj a všech lidí Bohu?

 

Maličkost je druhým slovem. V evangeliu Ježíš velebí Otce, protože odhalil tajemství svého království maličkým. Kdo jsou tito maličcí, kteří dovedou přijmout Boží tajemství? Maličcí jsou ti, kteří potřebují ty veliké, nejsou soběstační a nemyslí si, že si vystačí sami. Maličcí jsou ti, kteří mají srdce pokorné a otevřené, chudé a nuzné, vnímají potřebu se modlit, svěřit se a být doprovázeni. Srdce těchto maličkých je jako anténa, která chytá Boží signál a hned jej zaznamená. Bůh totiž hledá kontakt se všemi, ale kdo se dělá velikým, vytváří enormní interferenci a netouží po Bohu. Když jsme plní sebe, není místo pro Boha. Proto upřednostňuje maličké a odhaluje se jim. Cestou k setkání s Ním je ponížení, umenšení se uvnitř, uznání svojí nouze. Tajemství Ježíše Krista je tajemstvím maličkosti. Ponížil se a zřekl sám sebe. Ježíšovo tajemství, jak vidíme v Hostii při každé mši, je tajemstvím maličkosti a pokorné lásky a lze jej chápat pouze tím, že se staneme maličkými a setkáváme se s nimi.

 

A nyní se můžeme ptát: umíme hledat Boha tam, kde je? Tady je zvláštní svatyně, kde je přítomen, protože se zde nacházejí mnozí maličcí, ve kterých má zalíbení. Svatý Pio ji nazýval „chrám modlitby a vědy“, kde jsou všichni povoláni být „zásobárnou lásky“ pro druhé (Promluva při 1. výročí inaugurace, 5.5.1957) – je to Dům úlevy v utrpení. V nemocném je Ježíš a v laskavé péči toho, kdo se sklání k ranám bližního, je cesta k setkání s Ním. Kdo se stará o maličké, je na straně Boha a přemáhá skartační kulturu, která má naopak v oblibě mocné a chudé považuje za zbytečné. Kdo preferuje maličké, prorokuje v každé době život proti prorokům smrti. Ti také dnes skartují lidi, skartují děti a staré, protože nejsou prospěšní. Ve škole nás učili dějiny Sparty a mě vždycky zaráželo, co říkala učitelka, že totiž postižená novorozeňata byla zabíjena shozením do propasti. My děti jsme říkaly: To je kruté! Bratři a sestry, nejednejme stejně. Toto je skartační kultura. Maličcí dnes nejsou chtění. A proto byl Ježíš ponechán stranou.

 

Nakonec třetí slovo: moudrost. V prvním čtení praví Bůh: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se udatný nechlubí svou udatností“ (Jer 9,22). Pravá moudrost nespočívá ve velkých talentech a pravá udatnost nespočívá v síle. Není mocný ten, kdo prokazuje svoji sílu, a není silný, kdo na zlo odpovídá zlem. Jediná moudrá a nepřemožitelná zbraň je láska živená vírou, protože má moc odzbrojit síly zla. Svatý Pio potíral zlo celý život a bojoval moudře, jako Pán: pokorně, poslušně, křížem a obětováním bolesti z lásky. Všichni to obdivovali, ale málokdo jednal stejně. Všichni o něm mluví dobře, ale kolik je těch, kdo ho napodobují? Mnozí se rozhodli dát svůj „like“ stránce velkých světců, ale kdo jedná stejně jako oni? Křesťanský život totiž není „líbí se mi“, nýbrž „daruji se“. Život voní, když se obětuje, stává se nechutným, ponechává-li se sobě.

 

A v prvním čtení Bůh také vysvětluje, kde životní moudrost načerpat: „Kdo se chce chlubit, ať se chlubí [...] že zná mě (v.23). Poznat Jej, znamená setkat se s Ním, jako Bůh, který zachraňuje a odpouští: toto je cesta moudrosti. V evangeliu Ježíš zdůrazňuje: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi“ (Mt 11,28). Kdo z nás se může cítit vyloučen z tohoto pozvání? Kdo může říci: „Nepotřebuji to“? Svatý Pio nabídnul život a spoustu utrpení, aby umožnil bratřím setkat se s Pánem. A rozhodujícím prostředkem pro toto setkání byla zpovědnice, svátost smíření. Tam začíná a obnovuje se moudrý, milovaný a odpuštěný život, tam začíná uzdravení srdce. Otec Pio byl apoštolem zpovědnice. I dnes nás pobízí a říká nám: „Kam jdeš? Od Ježíše nebo od svého smutku? Kam se vrátíš? K tomu, kdo tě zachránil, nebo ke svým porážkám, výčitkám a hříchům? Pojď, Pán tě očekává. Odvahu, nic není tak závažné, aby tě vyloučilo z Jeho milosrdenství.“

 

Modlitební skupiny, nemocní z Domu úlevy, zpovědnice; tři viditelná znamení, která nám připomínají trojí drahocenný odkaz: modlitbu, maličkost a životní moudrost. Prosme o milost denně je pěstovat.

 

Přeložil Milan Glaser

 

 

Pápež slávil storočnicu stigmatizácie sv. Pia z Pietrelčiny v San Giovanni Rotondo

 

Vatikán/Taliansko 17. marca - Pri príležitosti 100. výročia stigmatizácie a 50. výročia smrti talianskeho kapucína sv. pátra Pia z Pietrelčiny navštívil Svätý Otec František v sobotu 17. marca Pietrelčinu a San Giovanni Rotondo. Pri svojej návšteve dal silný impulz v prospech úcty k ľudskému životu, osobitne tých najslabších členov spoločnosti, akými sú nenarodení, chorí a starí ľudia. Sv. Pia nazval „apoštolom spovednice“ a predstavil ho ako vzor modlitby a pravej múdrosti života.

 

Svoju pastoračnú návštevu začal Svätý Otec už o 8. hodine ráno v Pietrelčine, kde ho privítala komunita kapucínov spolu s miestnym arcibiskupom a starostom obce. Vtomto mestečku neďaleko Beneventa v regióne Kampánia sa svätec, vlastným menom Francesco Forgione, narodil 25. mája 1887. Pápež František sa pomodlil v kaplnke na mieste, kde mal brat Pio pri modlitbe mystický zážitok a kde sa uchováva kmeň starého brestu pripomínajúci túto udalosť. Pápež sa na námestí prihovoril veriacim zhromaždeným zo širšieho okolia.

 

Z Pietrelčiny sa Svätý Otec opäť vrtuľníkom presunul do San Giovanni Rotondo, miesta spojeného s dlhoročným pôsobením charizmatického spovedníka, ktoré je dnes veľkou pútnickou svätyňou medzinárodného dosahu. Pápež najprv navštívil nemocnicu, ktorú sv. Pio na tomto mieste vybudoval na sklonku svojho života. Stretol sa osobitne s pacientmi a personálom na oddelení detskej onkológie.

 

Kroky pápeža potom smerovali do staršej Svätyne Santa Maria delle Grazie, kde sa uchováva spovednica a kríž na chóre, pred ktorým sa sv. páter Pio modlil, keď dostal dar stigiem. Po zvítaní sa s miestnou komunitou kapucínov a ich provinciálom si Svätý Otec uctil kríž pátra Pia i jeho telesné pozostatky. Ako symbolický dar zanechal pápež František vo svätyni pátra Pia kňazskú štólu, ktorá bude zdobiť jeho relikvie vystavené v priehľadnej rakve.

 

Vyvrcholením pastoračnej návštevy bola o 11.15 svätá omša na otvorenom priestranstve pred novým Kostolom sv. Pia z Pietrelčiny, pri ktorej pápež Frantšiek predniesol homíliu. V súvislosti s duchovným odkazom svätého kapucína sa v nej sústredil sa na tri hlavné momenty: nezastupiteľnosť pravidelnej modlitby, ktorá nesmie byť bez rozmeru adorácie a chvály, ďalej ústredné miesto maličkých v Božích očiach a služba trpiacim ako cesta k stretnutiu s Bohom, a do tretice pravá múdrosť, ktorá spočíva v dávaní sa pre druhých.

 

 

Homília pápeža Františka pri sv. omši v San Giovanni Rotondo

 

Z biblických čítaní, ktoré sme počuli, by som chcel vypichnúť tri slová: modlitba, maličkí, múdrosť.

 

Modlitba. Dnešné evanjelium nám predstavuje Ježiša, ktorý sa modlí. Z jeho srdca prýštia tieto slová: „Zvelebujem ťa, Otče, Pán neba i zeme...“ (Mt 11,25). U Ježiša modlitba vyvierala spontánne, ale nie ako čosi ľubovoľné navyše: bolo mu zvyčajou utiahnuť na osamelé miesta a modliť sa (porov. Mk 1,35). Dialóg s Otcom bol na prvom mieste. A učeníci tak prirodzene objavili, aká je modlitba dôležitá, až ho jedného dňa poprosili: „Pane, nauč nás modliť sa“ (Lk 11,1). Ak chceme napodobňovať Ježiša, začnime aj my tam, kde začal on, teda od modlitby.

 

Môžeme sa pýtať, či sa ako kresťania modlíme dostatočne. Často vo chvíli modlitby nám prichádzajú na um mnohé výhovorky a množstvo naliehavých vecí, ktoré treba urobiť... Potom neraz odložíme modlitbu bokom, uväznení v aktivizme, ktorý sa stáva neukončiteľným, ak nepamätáme na onen „lepší podiel“ (Lk 10,42) a zabudneme na to, že bez Neho nemôžeme urobiť nič (porov. Jn 15,5) – a takto opúšťame modlitbu. Svätý Pio – päťdesiat rokov od svojho odchodu do neba – nám pomáha, pretože nám chcel za dedičstvo zanechať modlitbu. Odporúčal: „Deti moje, veľa sa modlite, neúnavne“ (Slová pri 2. medzinárodnom stretnutí modlitbových skupín, 5. mája 1966).

 

Ježiš nám v evanjeliu ukazuje aj ako sa modliť. Predovšetkým vraví: „Zvelebujem ťa, Otče“. Nezačína slovami „potrebujem toto a tamto“, ale slovami „zvelebujem ťa“. Nemožno poznať Otca bez otvorenia sa pre chválu, bez toho, aby sme venovali čas jemu samému, bez adorácie. Ako veľmi sme zabudli na modlitbu adorácie, na modlitbu chvály! Musíme si ju obnoviť. Každý si môže dať otázku: Ako adorujem? Kedy adorujem? Kedy chválim Boha?

 

Opäť sa vrátiť k modlitbe adorácie a chvály. Je to osobný kontakt, ty a ja, stáť v tichosti pred Pánom – v tomto spočíva tajomstvo ako vstúpiť vždy väčšmi do spoločenstva s ním. Modlitba sa môže zrodiť ako žiadosť, aj v zmysle rýchleho zásahu, avšak vyzrieva v chvále a v adorácii. Modlitba dozrieva. Vtedy sa stáva naozaj osobnou, tak ako u Ježiša, ktorý slobodne komunikuje s Otcom: „Áno, Otče, tebe sa tak páčilo“ (Mt 11,26). A takto, v slobodnom a dôvernom dialógu, sa modlitba chopí celého života a nesie ho pred Boha.

 

A tak si položme otázku: podobajú sa naše modlitby tej Ježišovej, alebo sa obmedzujú iba na občasné núdzové výkriky? - „Potrebujem túto vec“, a tak sa idem rýchlo pomodliť. A keď nemáš takú potrebu, čo robíš? - Alebo ich chápeme ako utišujúce prostriedky na užívanie v pravidelných dávkach, aby sme sa trochu odľahčili od stresu? Nie. Modlitba je úkonom lásky, je to byť s Bohom a prinášať mu život sveta: je nevyhnutným skutkom duchovného milosrdenstva. A ak my nezveríme Pánovi bratov, sestry, situácie, kto to urobí? Kto sa bude prihovárať, kto si vezme na starosť klopať na Božie srdce, aby sa otvorila brána milosrdenstva pre núdzne ľudstvo? Preto nám páter Pio zanechal modlitbové skupiny. Povedal im takto: „Práve modlitba, táto spojená sila všetkých dobrých duší, je tým, čo hýbe svetom, obnovuje svedomia, [...] uzdravuje chorých, posväcuje prácu, pozdvihuje zdravotnícku pomoc, dáva morálnu silu, [...] šíri úsmev a Božie požehnanie na každú skľúčenosť a slabosť“ (tamtiež). Uchovávajme si tieto slová a znova sa spytujme: modlím sa? A keď sa modlím, viem chváliť, viem adorovať Boha? Viem prinášať svoj život a život všetkých ľudí Bohu?

 

Druhé slovo: maličkí. V evanjeliu Ježiš zvelebuje Otca, lebo zjavil tajomstvá svojho kráľovstva maličkým. Kto sú títo maličkí, ktorí vedia prijať Božie tajomstvá? Malí sú tí, ktorí potrebujú veľkých, ktorí nie sú sebestační, ktorí si nemyslia, že si vystačia sami. Malí sú tí, čo majú srdce pokorné a otvorené, chudobné a núdzne, ktorí cítia potrebu modliť sa, zveriť sa a dať sa sprevádzať. Srdce týchto maličkých je ako anténa: zachytáva Boží signál, okamžite, hneď si to uvedomuje. Pretože Boh sa usiluje o kontakt so všetkými, avšak ten, kto sa robí veľkým, vytvára ohromné rušenie, nedostáva sa k túžbe po Bohu: kto je plný seba, nemá miesto pre Boha. Preto Boh zvlášť miluje maličkých, zjavuje sa im, a cesta ku stretnutiu s ním spočíva v sklonení sa, vo vnútornom umenšení sa, v priznaní, že potrebujeme pomoc. Ježišovo tajomstvo je tajomstvom umenšenia: on sa znížil, zriekol sa seba samého. Ježišovo tajomstvo, ako to vidíme v hostii pri každej svätej omši, je tajomstvom umenšenia, poníženej lásky, a možno ho zachytiť len keď sa stávame maličkými a stretávame sa s maličkými.

 

A teraz sa môžeme pýtať: vieme hľadať Boha tam, kde sa nachádza? Tu je jedna osobitná svätyňa, kde je prítomný, pretože sa tam nachádza mnoho maličkých, ktorých on osobitne miluje. Svätý Pio ju nazval „chrámom modlitby a vedy“, kde sú všetci pozvaní byť „zásobárňami lásky“ pre iných (Príhovor pri 1. výročí otvorenia, 5. mája 1957): je to Dom úľavy v utrpení [Casa Sollievo della Sofferenza - názov nemocnice založenej pátrom Piom, pozn. prekl.]. V chorom človeku sa nachádza Ježiš a v láskavej starostlivosti tých, čo sa skláňajú nad ranami blížnych je cesta ako sa stretnúť s Ježišom. Kto sa stará o maličkých, stojí na strane Boha a víťazí nad kultúrou skartovania, ktorá naopak miluje mocných a chudobných považuje za zbytočných. Kto uprednostňuje malých, ohlasuje proroctvo života proti prorokom smrti každej doby, aj dnes, keď skartujú ľudí, skartujú deti, starcov, pretože nie sú užitoční.

 

V detstve nás v škole učili o dejinách Sparťanov. Vždy mnou otriaslo to, čo nám hovorila učiteľka, že keď sa narodilo dieťa nedobre vyvinuté, priniesli ho na zráz vrchu a odtiaľ ho zhodili, aby viac nebolo týchto maličkých. My deti sme hovorili: Aká ukrutnosť! Bratia a sestry, my robíme to isté, s väčšou krutosťou, s väčšou vedou. To, čo nie je užitočné, to, čo neprodukuje, treba zahodiť. Toto je kultúra skartovania, maličkí sú dnes nechcení. A preto je Ježiš ponechaný bokom.

 

Napokon tretie slovo. V prvom čítaní Boh hovorí: „Múdry nech sa nechváli múdrosťou, silák nech sa nehonosí silou“ (Jer 9,22). Pravá múdrosť netkvie vo veľkom nadaní a pravá sila nespočíva v moci. Nie je múdry ten, kto sa vystatuje silou a nie je silný ten, kto na zlo odpovedá zlom. Jedinou rozumnou a nepremožiteľnou zbraňou je láska oživovaná vierou, pretože má moc odzbrojiť sily zla. Svätý Pio bojoval so zlom celý svoj život a bojoval múdro, tak ako Pán: s pokorou, s poslušnosťou, s krížom, obetujúc bolesť z lásky. A všetci sú z toho udivení, ale málokto robí to isté. Mnohí o tom pekne hovoria, ale koľkí to napodobňujú? Mnohí sú ochotní pridať „páči sa mi“ na stránku veľkých svätcov, ale kto koná tak ako oni? Pretože kresťanský život neznamená akési „páči sa mi“. Znamená: „dávam sa“. Život vonia vtedy, keď ho ponúkame ako dar. A stráca chuť vtedy, keď si ho držíme pre seba.

 

A v prvom čítaní Boh aj vysvetľuje, kde čerpať múdrosť života: „Kto sa chce chváliť, nech sa chváli tým, [...] že ma pozná“ (porov. Jer 9,23). Poznať ho, čiže stretať sa s ním ako s Bohom, ktorý zachraňuje a odpúšťa: toto je tá cesta múdrosti. V evanjeliu Ježiš zdôrazňuje: „Poďte ku mne všetci, ktorí sa namáhate a ste preťažení“ (Mt 11,28). Kto z nás sa môže cítiť byť mimo tohto pozvania? Kto môže povedať: „Ja to nepotrebujem?“ Svätý Pio obetoval život a nespočetné utrpenia, aby bratov a sestry viedol k stretnutiu s Pánom. A rozhodujúcim prostriedkom pre toto stretnutie bola svätá spoveď, sviatosť zmierenia. Tam sa začína a obnovuje život múdrosti toho, kto je milovaný a komu bolo odpustené. Tam má začiatok uzdravenie srdca. Páter Pio bol apoštolom spovednice. Aj dnes nás tam pozýva a hovorí nám: „Kam ideš? Za Ježišom, alebo za svojimi smútkami? Kam sa obraciaš? K tomu, ktorý ťa zachraňuje, alebo k svojim skľúčenostiam, horekovaniam, hriechom? Poď, poď, Pán na teba čaká. Odvahu! Neexistuje žiadny dôvod, ktorý by bol tak ťažký, že by ťa vylúčil z jeho milosrdenstva”.

 

Modlitbové skupiny, chorí v Dome úľavy, spovednica – tri viditeľné znaky, ktoré nám pripomínajú trojaké vzácne dedičstvo: modlitbu, umenšenie sa a múdrosť života. Vyprosujme si milosť pestovať ich každý deň.

 

 

Lux o návšteve pápeža Františka v Pietrelcine a v San Giovanni Rotondo 

Klikni sem!

 

 

Pápež František 17. marca navštívi Pietrelcinu a San Giovanni Rotondo

Vatikán – Riaditeľ Tlačového strediska Svätej stolice Greg Burke informoval o plánovanej pastoračnej návšteve Svätého Otca v Pietrelcine v talianskej diecéze Benevento. Pápež František navštívi miesto narodenia svätého pátra Pia v sobotu 17. marca 2018 pri príležitosti 100. výročia stigmatizácie tohto svätého kapucína. Na programe má aj návštevu mesta San Giovanni Rotondo v diecéze Manfredonia-Vieste-San Giovanni Rotondo, v ktorom si pripomenú 50 rokov od „narodenia pátra Pia pre nebo“.

 

Podľa zverejneného programu Svätý Otec odletí z Vatikánu skoro ráno vrtuľníkom do Pietrelciny, kde ho o 8. hodine privítajú beneventský arcibiskup Felice Accrocca a starosta mesta. Pápež František sa v tichu pomodlí v Kaplnke stigiem a na námestí sa prihovorí veriacim.

Prílet Svätého Otca do San Giovanni Rotondo je plánovaný na 9.30, kde ho privíta miestny arcibiskup Michele Castoro spolu s primátorom mesta. Pápež František v nemocnici založenej sv. Piom navštívi oddelenie detskej onkológie. Hlavným bodom programu bude o 11.15 svätá omša na námestí pred Kostolom sv. Pia z Pietrelciny, pri ktorej pápež František prednesie aj homíliu. Po svätej omši osobne pozdraví komunitu kapucínov a zástupcov veriacich.

 

Návrat Svätého Otca do Ríma je plánovaný pred 14. hodinou.

 

Sto let od stigmatizace otce Pia

 

Vatikán. 17. března papež František přijde uctít tajemství stigmat na těle jediného kněze v dějinách, totiž otce Pia z Pietrelciny – připomněl to generální prokurátor kapucínského řádu otec Antonio Belpiede při setkání s novináři. Jak dodal, nejznámější stigmatizovaný světec, sv. František z Assisi, byl jáhnem. Zatímco San Giovanní Rotondo, kde je otec Pio pohřben, navštívil Jan Pavel II. i Benedikt XVI., František bude prvním papežem, který se vydá do Pietrelciny, rodného městečka Francesca Forgioneho a místa, kde se mu v roce 1910 poprvé objevila stigmata.

 

Hovoří otec Antonio Belpiede:

 

„Je to poprvé, co papež přijíždí nejen do San Giovanni Rotondo, kde spočívá tělo, ale také do Pietrelciny, tedy přesněji na Piana Romana. Papež totiž nenavštíví přímo městečko, nýbrž místo zvané Piana Romana, trochu výše na kopci. O. Pio řekl: „V Pietrelcině byl Ježíš, a tam se všechno odehrálo.“ Na tomto místě je starý jilm, pod kterým otec Pio dostal stigmata, která však později zmizela. Definitivně se potom objevila 20. září 1918 v presbytáři kostela v San Giovanni Rotondo.“

 

Od této události tedy letos uběhne sto let...

 

„Ano, připomínáme si sto let od stigmatizace, totiž od té „veřejně známé“. Již předtím se však stigmata objevovala a opět mizila, také proto, že otec Pio tehdy kvůli nemoci pobýval na odlehlejších místech, v Pietrelcině, a zprávy o tom se rozšířily až později. Jeho stigmata zůstala otevřená 50 let! Lékařská věda není s to vysvětlit, jak je možné, že pět „zhmožděných tržných“ ran, jak je lékaři definovali, mohlo zůstat otevřených půl století, aniž by se do nich dostala infekce, došlo ke gangréně, a aniž by se nezhojily. Otevřené, krvácející rány se totiž podle lékařů buď zahojí a uzavřou, anebo dojde ke gangréně, která posléze vede ke smrti člověka. Rány otce Pia však zůstaly otevřené 50 let a teprve v posledních týdnech, krátce před tím než zemřel, se začaly pomalu zacelovat. Poslední strup odpadl den před tím, než otec Pio zemřel. Zemřel s rukama a nohama bez jakékoli stopy po ranách. To všechno je doloženo ve více než stovce svazků beatifikačního a kanonizačního procesu.“

 

Jaké je poselství otce Pia pro dnešního člověka, který je ve srovnání s jeho dobou – alespoň na Západě - daleko sekularizovanější?

 

„Řeknu vám to velmi synteticky a stručně: Nalézt sebe sama pod stromem Kříže. Člověk se ztrácí, když se vzdaluje Ježíši Kristu. Pod stromem Kríže je uzdravení, spása, radost, naděje, láska, život.“

 

Říká generální prokurátor kapucínského řádu, otec Antonio Belpiede.

zdroj: radio vaticana.cz

 

 

 

Svätý Páter Pio

 

Argumenty ateistov o nejestvovaní Boha sa rúcajú ako domček z kariet v strete s Božou skutočnosťou, ktorú nám odhaľujú životy svätcov Katolíckej cirkvi. Napríklad život Pátra Pia, jedného z najväčších mystikov a stigmatikov v celých dejinách Cirkvi, bol obzvlášť výrazným znamením existencie Boha. Iba ľudia zlej vôle, ktorí svojou „neprávosťou prekážajú pravde“ (Rim 1, 18), znevažujú alebo odmietajú takéto jasné znamenia.

 

 

23. apríla 2008 bolo v San Giovanni Rotondo vystavené telo sv. Pátra Pia pre verejnosť po 40 rokoch od svätcovej smrti 23. apríla 1968. Slávenie 40. výročia smrti pátra Pia sa zakončilo 23. septembra 2009.

 

Na orodovanie pátra Pia sa aj dnes dejú mimoriadne obrátenie najpresvedčenejších ateistov, ako aj zázračné uzdravenia. Spomenieme tu aspoň jeden úžasný zázrak, ktorý sa stal na príhovor pátra Pia. Vedecký svet udivuje mimoriadna skutočnosť, že Talianka Gemma di Giorgiová, ktorá sa narodila v roku 1939 bez zreničiek, získala v roku 1947 schopnosť dokonale vidieť po prijatí Eucharistie z rúk pátra Pia. Táto žena až do dnešného dňa nemá zreničky, no napriek všetkých fyzikálnym zákonom výborne vidí. Vedci podrobne skúmali tento úžasný, stále trvajúci zázrak.

 

Dokumenty potvrdzujú, že mnoho ráz počas svojho pozemského života sa páter Pio vďaka daru bilokácie premiestňoval na miesta vzdialené stovky, ba až tisícky kilometrov, aby duchovne pomohol ľuďom v núdzi. Dokázal čítať vo svedomí a poznal podrobnosti zo života celkom neznámych ľudí. Mal dar stretávať sa s dušami, ktoré trpia v očistci. Počas každodenných mystických stavov sa stretával s Ježišom, Pannou Máriou a svätými. A rovnako každý deň bojoval proti nenávistným útokom a nenávisti zlých duchov.

 

Svätý páter Pio mal 50 rokov na svojom tele ustavične krvácajúce rany – stigmy – znaky Kristovho umučenia, ktoré lekári nijako nedokázali vyliečiť. Z rán pátra Pia sa šírila nebeská vôňa, ktorú cítili ľudia v rôznych kútoch sveta, často vzdialených od San Giovanni Rotondo aj tisíce kilometrov, ktorých si vybral. V tomto článku sa budeme podrobnejšie venovať tajomstvu a významu stigiem.

 

Tajomstvo stigiem

 

V dejinách Cirkvi poznáme 70 kanonizovaných svätcov, ktorí mali na svojom tele krvácajúce rany, znaky mimoriadneho zjednotenia s Kristom v tajomstve jeho umučenia a smrti. Boli to napríklad sv. František z Assisi, sv. Katarína Sienská, sv. Veronika Giuliani. Zvláštny druh stigiem mala sv. Terézia z Avily (1515 – 1582). Nemala nijaké viditeľné rany na tele, ale na srdci mala skutočné rany. Opísala to v jednom zo svojich mystických diel. Po jej smrti vykonali na jej tele autopsiu (pitevnú obhliadku, pozn. prekl.). Keď lekári vybrali srdce, presvedčili sa, že sa na ňom skutočne nachádza päť rán, z ktorých jedna je veľká päť centimetrov. Lekári potvrdili, že každá z týchto rán by zapríčinila okamžitú smrť, pričom sv. Terézia žila s nimi 23 rokov. Ba čo viac, vedecky je nevysvetliteľné, že srdce sv. Terézie sa zachovalo až dodnes. Je uložené vo zvláštnom relikviári v kláštornej kaplnke sestier karmelitánok v Alba de Torres v Španielsku a aj dnes na ňom vidno päť čerstvých rán.

 

Prvým kňazom v dejinách Cirkvi, ktorý mal stigmy, bol sv. Páter Pio. Francesco Forgione (sv. P. Pio) sa narodil 25. mája 1887 v Pietrelcine (Benevento), v chudobnom domčeku s jednou izbou a jedným oknom, pričom podlahu tvorila len udupaná hlina. V roku 1903 ako sedemnásťročný vstúpil do kapucínskeho noviciátu. 10. augusta 1910 bol vysvätený za kňaza a úplne sa odovzdal Bohu ako zmierna obeta za hriechy ľudstva a duše trpiace v očistci. V liste svojmu duchovnému otcovi, P. Benedettovi, napísal: „Už dlhšiu dobu v sebe cítim potrebu odovzdať sa Pánovi ako obeta za biednych hriešnikov a duše trpiace v očistci. Táto túžba natoľko zosilnela v mojom srdci, až sa stala veľmi silnou vášňou. Je pravda, že už mnoho ráz som sa takto obetoval Bohu a prosil som ho, aby láskavo na mňa preniesol všetky hriechy iných ľudí a duší trpiacich v očistci, ale teraz chcem vykonať túto obetu ako prejav poslušnosti. Zdá sa mi, že to chce samotný Ježiš... Povolanie trpieť za iných je ťažké, pretože miestom pre takého človeka je zjednotenie sa s trpiacim Ježišom na Kalvárii, a nie slasť lásky“ (29. 11. 1910).

 

V jednom z listov, ktoré P. Pio napísal P. Augustínovi, opisoval mimoriadne povolanie, ku ktorému ho Ježiš volá: „On si vyberá duše a spomedzi nich – bez nijakej mojej zásluhy – si vybral moju, aby mu pomáhala v nesmierne veľkej úlohe spasenia ľudí. Čím viac takéto duše trpia bez najmenšej útechy, tým väčšmi uľahčujú utrpenie dobrého Ježiša. A toto je skutočný dôvod, prečo chcem trpieť stále viac, a to trpieť bez útechy. Tu je žriedlo celej mojej radosti. Jednako potrebujem odvahu, ale Ježiš mi nič neodmietne. Môžem to povedať na základe dlhej skúsenosti. Áno, nič neodmietne dať, ale pod podmienkou, že ho o to neprestaneme prosiť“ (Pietrelcina, 20. 9. 1912). V inom liste napísal: „Ó, Ježišu! Kiež by som ťa mohol milovať! Kiež by som mohol trpieť toľko, koľko by som chcel, aby som ti priniesol radosť a nejako napravil ľudskú nevďačnosť voči tebe. Pán Ježiš mi dal výraznejšie počuť svoj hlas v mojom srdci: ,Syn môj! Lásku spoznáš v bolesti; bude ostrá v tvojej duši a ešte ostrejšia v tvojom tele‘“ (Pietrelcina, 29. 12. 1912).

 

Stigmy sv. Pátra Pia

 

Viditeľným prejavom toho, že Boh prijal obetu pátra Pia, ktorú vykonal ako zadosťučinenie za hriechy iných ľudí a duše trpiace v očistci, bol dar stigiem – neprestajne krvácajúcich rán, znaku mimoriadneho zjednotenia sa s Kristom v jeho utrpení za spásu všetkých.

 

Prvé príznaky utrpenia spôsobeného stigmami mal P. Pio už v roku 1910. 7. septembra 1910 sa mu zjavili Ježiš a Panna Mária – a vtedy po prvý raz uzrel na svojich rukách Kristove rany, ktoré po istom čase zmizli, pretože P. Pio o to vrúcne prosil. Podobný, ešte intenzívnejší zážitok sa zopakoval v septembri 1911 a v marci 1912.

 

Ježiš Kristus postupne pripravoval P. Pia na to, aby natrvalo prijal znaky jeho spásonosného utrpenia. 5. augusta 1918 sa ukázala rana aj na rehoľníkovom boku. V jednom zo svojich listov píše, že počas spovedania „sa pred očami mojej mysle zjavil nebeský Hosť“, ktorý „rozžeraveným nástrojom z celej sily poranil moju dušu... Od toho dňa som mal v sebe smrteľnú ranu. V hĺbke duše cítim ustavične otvorenú ranu, žriedlo mojej ustavičnej trýzne.“ Všetky Kristove rany sa objavili na tele P. Pia 20. 8. 1918. Túto neobyčajnú udalosť opísal v liste svojmu duchovnému vodcovi: „... po odslúžení svätej omše ma naplnila akási zvláštna spokojnosť, ktorá sa ponášala na sladký spánok. Všetky vnútorné aj vonkajšie zmysly, ako aj schopnosti duše uchvátil priam neopísateľný pokoj. Všetko sa udialo vo veľkom tichu, ktoré vládlo okolo mňa aj vo mne.“ P. Pio píše, že uvidel tajomnú postavu, ktorej „po rukách, nohách a hrudi stekala krv... Postava na chvíľu cúvla a ja som si všimol, že moje ruky, nohy a hruď sú prebodnuté a tečie z nich krv. Môžeš si predstaviť bolesť, akú som prežil a akú ustavične pociťujem takmer každý deň. Rana na srdci ustavične hojne krváca. Deje sa to zvlášť od štvrtka večer do soboty. Otče môj, takmer umieram z bolesti a zo zahanbenia, aké pociťujem v hĺbke svojej duše. Bojím sa, že umriem v dôsledku krvácania, iba že Pán vypočuje prosebné vzdychy môjho úbohého srdca a zadrží toto pôsobenie. Ale udelí mi Ježiš, ktorý je taký dobrý, túto milosť? Azda vezme aspoň zahanbenie, ktoré každý deň prežívam pre tieto vonkajšie znaky? Budem ho úpenlivo a všemožne prosiť, aby zoslal na mňa najhoršie bolesti a utrpenie, aby zastavil tieto muky, ktoré ma ničia, a aby mi odobral tieto vonkajšie znaky, ktoré ma tak neopísateľne a neznesiteľne zahanbujú a ponižujú. Zato chcem, aby ma nasýtil iba samotným utrpením“ (22. 10. 1918).

 

Pán Ježiš nevypočul tieto prosby, pretože chcel dať všetkým pochybujúcim a neveriacim viditeľné znamenie, ktoré ich pozve k obráteniu, keď na tele P. Pia uvidia krvácajúce rany, znaky jeho strašného umučenia a smrti, ktorú spôsobili hriechy a nedôvera v jeho lásku a milosrdenstvo.

 

Páter Pio sa všemožne snažil skryť ustavične krvácajúce rany, aby sa nikto o nich nedozvedel. Bolo to však nemožné, pretože rany hojne krvácali a často musel meniť obväzy. Gvardián kláštora v liste generálnemu predstavenému takto opísal stigmy P. Pia: „... sú to skutočné rany skrz-naskrz (rúk a nôh). V boku zas vidno skutočnú trhlinu, z ktorej neprestajne tečie krv.“

 

50 rokov, až do svojej smrti, mal P. Pio na svojom tele neprestajne krvácajúce rany, znaky Kristovho umučenia a smrti.

 

Lekárske vyšetrenia stigiem

 

Zvesť o stigmách P. Pia sa rozšírila ako blesk najskôr v Taliansku a neskôr po celom svete. Začali prichádzať novinári, ktorí boli svedkami obdivuhodných zázrakov a mnohých, aj vlastných obrátení na príhovor P. Pia. Pre veľkú publicitu sa rehoľní predstavení rozhodli dať podrobne lekársky vyšetriť rany pátra Pia.

 

Rehoľní predstavení najskôr o to požiadali prof. Luigiho Romanelli. Podrobné vyšetrenie sa uskutočnilo 14. 5. 1919. Potvrdilo, že chodidlá a ruky sú celkom prebodnuté a rana v boku, dlhá 8 cm, hojne tepnovo krváca. V záverečnej správe prof. Romanelli napísal: „Pôvod rán P. Pia nie je prirodzený. Príčiny, ktoré vyvolali ich existenciu, majú nadprirodzený charakter. Medicína nedokáže tento jav vysvetliť.“

 

O vyšetrenie stigiem P. Pia požiadali aj prof. Bignamiho, ktorý bol ateista a vopred vylúčil pôsobenie nadprirodzených síl, pretože jednoducho neveril v ich existenciu. Po vyšetrení profesor udivene vyhlásil, že neexistujú také chemické substancie ani choroby, ktoré by mohli spôsobiť takéto rany. Profesor Bignami nariadil liečenie, pretože chcel dokázať, že po dvoch týždňoch takého liečenia sa rany zahoja. Nariadil, aby: 1) P. Pio nemal nijaký prístup k jódovej tinktúre a iným medicínskym prostriedkom; 2) obviazali rany P. Pia a zapečatili ich v prítomnosti dvoch svedkov; 3) rany kontrolovali každý deň ráno počas ôsmich dní a po kontrole ich opäť zapečatili.

 

Predstavení kláštora veľmi dôsledne dohliadali, aby sa vykonali pokyny prof. Bignamiho. Výsledok bol, že počas ôsmich dní liečenia sa rany vôbec nehojili a celú dobu hojne krvácali.

 

Ďalším profesorom, ktorý vyšetroval stigmy P. Pia, bol prof. Giorgio Festa, ktorý vo svojej správe napísal, že celý nervový systém aj duchovné schopnosti P. Pia dokonale fungujú. Vyhlásil, že rany jednoznačne nevznikli ako dôsledok pôsobenia samotného pacienta, že rozhodne nevznikli pôsobením nijakých vonkajších alebo vnútorných činiteľov a že výzor ani pôvod rán sa nedá vysvetliť na základe medicínskeho poznania.

 

Stigmy P. Pia 50 rokov neprestajne krvácali, nehojili sa, zachovali si trvalú čerstvosť, nevytvárali hnisavé ložiská ani zápaly či nekrózu. Tento úkaz úplne odporoval biologickým zákonitostiam. Na dôvažok, vo chvíli smrti P. Pia rany celkom zmizli a nezanechali po sebe ani len najmenšiu jazvu. Pre lekárov to bol ďalší výnimočný zázrak, nakoľko všetky rany spôsobené poškodením tkaniva po sebe zanechávajú trvalú stopu v podobe viditeľných jaziev. Pre lekársku vedu je to úplne nevysvetliteľný jav.

 

Stigmy P. Pia boli zvlášť výrečným znamením, ktoré vyzývalo všetkých k obráteniu. Boh vo svojom veľkom milosrdenstve dal ľuďom prostredníctvom pátra Pia šancu, aby sa k nemu vrátili v zvlášť ťažkej dobe veľkej duchovnej krízy, v akej sa ľudstvo ocitlo.

 

Tajomstvo utrpenia

 

Stigmy P. Pia, ktoré veda nedokáže vysvetliť, boli ranami, ktoré kati spôsobili Ježišovi počas jeho umučenia a ukrižovania. Úplné mystické zjednotenie s Ježišom a mimoriadna Božia milosť umožnili, že tieto rany boli viditeľné na tele P. Pia. Pán Ježiš nám chce prostredníctvom stigiem povedať, že každý náš hriech mu spôsobuje strašné utrpenie.

 

V osobe P. Pia trpel a ukazoval svoje rany samotný Ježiš Kristus. Ježiš, ktorý je pravý Boh – a v Bohu je stále „teraz“ –, mohol vziať na seba všetky hriechy a utrpenie každého človeka. Tým, že Ježiš trpel a zomrel za každého človeka, nás potom svojím zmŕtvychvstaním zachránil od konečného zla, ktorým je večné zatratenie. Vďaka nemu sa každé – aj to najnezmyselnejšie a nezavinené – utrpenie, ak ho prežívame v zjednotení s ním, stáva cestou spásy, a je teda veľkou milosťou a darom. Ježiš nám však iba vtedy môže darovať spásu, ak sme ochotní ju prijať, ak budeme celkom dôverovať a ak mu celé svoje utrpenie a všetky hriechy odovzdáme vo sviatosti zmierenia a Eucharistie, ak sa budeme modliť a kráčať po evanjeliovej ceste prikázaní.

 

Svätý Otec Ján Pavol II. píše, že každý človek „je pozvaný zúčastniť sa na tomto utrpení, ktorého výsledkom je vykúpenie. Je povolaný podieľať sa na utrpení, ktorým sa vykúpilo každé ľudské utrpenie. Tým, že Kristus uskutočnil vykúpenie prostredníctvom utrpenia, dal ľudskému utrpeniu výkupnú hodnotu. Teda každý človek sa môže svojím utrpením zúčastniť na Kristovom vykupiteľskom utrpení“ (Salvifici doloris, 19).

 

Vďaka Ježišovmu umučeniu a jeho smrti na kríži „slabosti všetkých ľudských utrpení môže prenikať tá istá Božia moc, ktorá sa prejavila v Kristovom kríži. V tomto chápaní utrpenie znamená otvorenosť a vnímavosť voči činnosti spásonosnej Božej sily, ktorá sa v Kristovi ponúka ľudstvu. V Kristovi Boh zdôraznil, že chce pôsobiť predovšetkým cez osobitné utrpenie, ktoré je slabosťou a ponížením človeka, a že práve v ňom chce prejaviť svoju moc. Týmto sa môže vysvetliť aj povzbudenie Prvého listu sv. apoštola Petra: ,Kto však trpí ako kresťan, nech sa nehanbí, ale nech oslavuje Boha týmto menom‘“ (Salvifici doloris, 23).

 

Ježiš prostredníctvom svojich rán, ktoré boli viditeľné na tele P. Pia, nás všetkých vyzýva, aby sme mu odovzdali svoje utrpenie. Pretože iba vtedy dostaneme od neho spásnu silu Božej lásky. Iba vtedy svoje utrpenie nepremárnime a prestane nás ničiť, nebude žriedlom prekliatia, ale veľkého požehnania, pretože budeme mať účasť na tajomstve Ježišovho utrpenia a smrti za spásu sveta.

 

Najväčšou tragédiou a duchovným utrpením človeka je stav smrteľného hriechu. Ježiš nás vyzýva, aby sme ihneď vstali z každého ťažkého pádu a vo sviatosti zmierenia mu odovzdali svoje otroctvo a zranené srdce, aby pre nás vykonal najväčší zázrak, ktorým je odpustenie hriechov.

 

Každé utrpenie, ktoré človek prežíva, je iba čiastkou utrpenia, ktoré Kristus prežil na kríži. Ak svoje utrpenie obetujeme Ježišovi, prenikne ho spásna sila jeho lásky. Vtedy zakúsime, podobne ako P. Pio, radostné tajomstvo definitívneho Kristovho víťazstva nad diablom, hriechom, utrpením a smrťou.

 

P. Pio bol ponorený do ustavičnej modlitby a úplne sa odovzdal Ježišovi ako zmierna obeta za hriechy iných ľudí. Každý deň v spojení s Kristom bral na svoje plecia utrpenie a problémy všetkých ľudí, ktorí ho prosili o pomoc. Tým, že sa sv. Páter Pio obetoval Bohu ako zmierna obeta za hriechy iných ľudí, používal najúčinnejšiu zbraň proti každému zlu. V liste P. Augustínovi napísal: „Som spokojnejší, keď trpím – a keby som nepočúval hlas srdca, prosil by som Pána Ježiša, aby mi dal všetky utrpenia ľudí. Ale nerobím to, pretože sa bojím, že by som bol príliš samoľúby, keby som chcel pre seba najlepšiu časť, ktorou je bolesť. V utrpení je Pán Ježiš bližšie, pozerá sa a je tým, ktorý prichádza žobrať o bolesť a slzy, pretože ich potrebuje pre duše“ (12. 4. 1912).

 

P. Pio často hovoril ľuďom: „Beriem na seba vaše utrpenie!“ Bral na seba utrpenie iných a prežíval ho v plnosti. Ale utrpenie sa uňho spájalo tiež s veľkou radosťou, ktorá vyplývala zo zjednotenia s Kristom. Keď bol v spoločenstve s rehoľnými bratmi, bol dušou spoločnosti a radostne žartoval. Ale po istom čase musel odchádzať kvôli veľkému utrpeniu. Hovorieval: „Som jedna veľká rana.“ Svojej duchovnej dcére písal: „Nemilujem utrpenie preň samé, ale pre ovocie, ktoré prináša: zvelebuje Boha, zachraňuje duše, vyslobodzuje z očistca – môžem snáď chcieť niečo viac?“

 

„Viem, že všetci trpíte. Majte odvahu!“ – napísal sv. P. Pio. „Dôvera k našej Matke je zárukou, že vystrie svoju ruku, aby nás všetkých potešila. V každom chorom je Ježiš, ktorý zomiera. V každom chudobnom je Ježiš, ktorý trpí a dvojnásobne umiera.“

 

autor P. Mieczysław Piotrowski TChr, Milujte sa! 13/2009

 

 

Modlitba obetovania utrpenia

 

„Pane Ježišu Kriste, odovzdávam sa ti spolu so svojím telesným aj duchovným utrpením. Odovzdávam ti svoj strach pred utrpením a smrťou, ako aj pocit nezmyselnosti utrpenia. Ježišu, chcem sa s tebou zjednotiť v tvojom utrpení na kríži za spásu sveta, aby som z tohto prameňa našej spásy mohol(mohla) čerpať silu uzdravenia, silu znášať utrpenie a tiež radosť z tvojho víťazstva nad diablom, utrpením, hriechom a smrťou. Svätý Páter Pio, oroduj za nás a pomáhaj nám obetovať svoje utrpenie za obrátenie hriešnikov a na úmysly celej Cirkvi.“